čtvrtek, září 16, 2010

Tento způsob léta nakonec asi není tak špatný


„Čoveče, škyt, ta sopka, škyt, tvoe ta nám pos..., škyt, celé léto.“ Takhle nějak zněla ta věta kterou si matně pamatuji z jedné hospody na jaře a která by se dala nahradit citátem z povinné školní literatury: „...Tento způsob léta zdá se mi býti poněkud nešťastným...“ Mám takové neblahé tušení, že tu větu jsem snad dokonce říkal já. Ale kdyby se někdo ptal, tak všechno zapřu!

No léto se sice nepovedlo tak úplně podle představ pilota bezmotorového kluzáku, ale na konec vždycky se dá utéct. Kamkoli ale hlavně směrem na jih! :) a když má člověk málo času, tak nakonec skončí u nejbližších jižních sousedů...

Rakouský Greifenburg, je parádní terén, navíc jsme trefili na pozdní léto překrásné počásí, takže nádherné létání... jsem zase na několik týdnů zásoben endorfinem, a hned je svět o něco příjemnější...

Je pravda, že organizace nebyla tak úplně zadarmo. Do posledních chvil nebylo jasné kam pojedeme, a ani kdo přesně pojede. Jediný pevný bod situace bylo to, že prostě jedeme a basta :)

Ještě den před odjezdem bylo několik variant, které se nám po delší diskusi podařilo zredukovat na dvě - Bassano a Greifenburg. Bassano je známým letovým terénem a bývá na něm dobré polétání i na konci léta, ale je to příšerně daleko. Greifenburg je typicky alpský terén, který údajně v druhé polovině roku už není tak dobrý, ale zase je blíže. Podstatně blíže než Bassano. Takže jsme nakonec v pátek ráno v den odjezdu rozhodli, že pojedeme do Greifenburgu a jedině, kdyby to pocestě vypadalo s počasím špatně, že to protáhneme dále.

Po „menších“ technických komplikacích severomoravské půlky zájezdu, způsobené částečně i mnou (kdybych neuprosil Roberta, aby mi vyzvedl náhradní trapézu u Berti ve ValMezu, tak by se asi komplikace nekonaly) jsme se šťastně setkali téměř na minutu přesně na 15 km dálnice A2 za Vídní. Bylo něco málo po osmé hodině, i v pátek už tou dobou byla Vídeň normálně průjezdná a dálnice byla snesitelná. A před námi ještě zhruba pět hodin cesty přes Graz, Klagenfurt do Villachu a odtud na Spittal a pak do Greifenburgu, které by řadový vojín při hlášení shrnul do lakonického „po dobou Vaší nepřítomnosti se nic zvláštního nestalo“.

Do cíle jsme dorazili zhruba o půl druhé ráno a po menším šněrování setmělým údolím, ve kterém se válela místy hustá mlha jsme se zašili v opuštěném lesíku... Tedy podle našeho názoru zašili a podle našeho názoru v opuštěném lesíku, protože když jsme se ráno probudili, zjistili jsme, že ležíme zhruba 10m od poměrně rušné silničky v lese, který je tak řídký, že by neskryl možná ani odhozenou krabičku sirek... natož dvě auta s rogaly na střeše a pět spacáků na zemi :) Ale vypadá to, že místní už taková překvapení nevyvedou z míry, takže jsme se v klidu sbalili a poté co nás Vojta podělil svou vlastní snídaní odjeli vstříc zážitkům.

Bylo nádherné ráno, teplo, jasné nebe s pro nás nezvykle prázdným nejvyšším patrem oblačnosti, které u nás doma bývá počmárané cirrama zákalů a zbytků stop po leteckém provozu. Kolem desáté naskákaly na vrcholcích kopců vatičky a zvěstovaly né moc silný severní vítr. Zamířili jsme nahoru s doprovodem jednoho místního a znalého paraglidisty, který nám ukázal cestu, povyprávěl spoustu zážitků, popsal několik dalších terénů a postaral se o to, že cesta nahoru ubíhala rychle.

Na kopci už stálo postavených několik rogal a pár deskáčů a místní piloti vypadali na to, že to dneska snad i poletí. Takže jsme se k nim bez otálení přidali a já po skoro třičtvrtě roce vybalil svůj kluzák z obalů a provětral mu peří. Přímo na startu je menší dřevená hospůdka s vyhlídkovou terasou, kde prodávají místní koláče a záviny, vaří kávu, párky a mají všechno, co může zmatenému pilotovi na kopci scházet. A to včetně německy dokonale udržovaných toalet a milého úsměvu. Startovné 4,5€ se platí přímo v hospůdce, kterou vede šikovná děvčica, ze které se vyklubala zanícená rogalistka a navíc původem slovenka. Kdo by to byl čekal... Já teda ne, zvláště ne když na moji anglickou větu o tom, že chci platit startovné, odpověděla „hovor po česky“. Vůbec mi nedošlo co vlastně říká a ani že mluví slovensky :).

A tak se nám dostalo milé péče skorokrajanky, která nám poradila, co a jak a k tomu přidala pár svých vlastních zážitků, takže jsme se mohli například přestat trápit tím, jak se budeme trefovat na malou přistávačku u kempu navíc obehnanou dráty vysokého napětí, protože v údolí lze přistát prakticky kdekoli. Tedy samozřejmě když si k přistání vybereme pastvinu anebo louku a ne pole! Ačkoli bionaftová mánie zachvátila i taková odlehlá místa a tak prakticky jedinou plodinou v údolí Greifenburgu byla letos kukuřice, do které jak známo přistávat není nejlepší nápad.

Přes dobře míněné rady jsme nakonec odstartovali příliš pozdě, tedy zhruba kolem druhé hodiny, což je v na našich terénech dobrý čas, ale tady už to pozdě bylo. Místní piloti rogal do toho naskákali o půl jedné, vytočili a zmizeli. Po jedné se rozjela údolka a navíc se udělalo více oblačnosti (4-6/8) a na nás už z počasí zbylo zhruba hodinové blatouchování ve slabších a nekompaktních stoupáních ufouknutých údolkou podél svahu. Tedy s výjimkou letos výborně létajícího Vlasty, který dokáže na svém minicombatovi využít i muší pšouk a poté co se mu podařilo vyčkat až mu to ukážeme, vytočil nad horní hranici lesa, kde pak poletoval až do večera. Ale bylo dobré, že jsme si ohmatali terén, vyzkoušeli start, který je fantastický a přistání, které je rovněž velmi dobré.

V něděli jsme již neudělali sobotní chyby, navíc počasí bylo ještě lepší, čistá obloha a mraky jenom nad vrcholy. Startovali jsme mezi místníma a zachycení bylo jednodušší, i když ani tento den to nebylo úplně zadarmo. Po zkušenostech nás všech jsme se shodli, že nad hranicí lesa se létá dobře a stoupání jsou tam kde mají být a jsou silná a kompaktní. Ale jakmile pilot zaboří nos svého kluzáku pod hranici lesa a dostane se nad svahy pokryté stromy a malými pastvinami, nastanou problémy, které můžou skončit až přistáním... Je prostě důležité si hlídat výšku a zbytečně neriskovat při přeskocích a komu se to daří, pro toho je odměnou fantastické létání! Dostupy byly v neděli zhruba 2 700m (osobně mám na briketě ještě o trochu více, ale základny byly tak mezi 2 600 a 2 700) lehounký severní vítr, absolutně čisté horní patro oblačnosti, šmolkově modré nebe, krásná dohlednost, a létání létání létání!!!

A tak jsme si poletovali nad špičkami rozeklaných skal, hleděli do dálky na leporelo z hřebenů, které se v dálce halí do modrošedých závojů, vychutnávali dechberoucí ječení variometrů. Kličkovali mezi fragmenty základen, přeskakovali podél hřebene a pak znovu nabírali výšku u skalních stěn. Prolétali kolem turistů lelkujících na vrcholcích. Nevěřícně koukali na stádo bílých koz ve výšce 2 600 m na vrcholku skalního hřebene, pasoucích se na zbytcích zažloutlé trávy. A hlavně znovu a znovu zažívali ten nádherný pocit, kdy země je tak daleko a prostor tak nekonečný...
Ti co přistáli příliš brzy si udělali ještě druhý let a pak jsme v rozmezí půl hodiny přistáli jak do peřin na přidávačku, kterou jsme použili už předešlý den. V poklidu zabalili a postupně vyrazili směrem domů, abychom stihli už v pondělí zase stachančit v práci :)

Prostě jeden nádherný víkend babího léta, kdy se taky létá!

Žádné komentáře: