neděle, května 08, 2011

Výlet na Hostýn

Měl to být den jako malovaný. Ještě ve středu to vypadalo, že se pojedeme podívat na víkend do Krkonoš a že se tam na Černé hoře potkám s kolegy, válčícími tou dobou v prvním díle letošního mistrovství České republiky. Ale pak, jak čas postupoval, se začaly velmi rychle měnit předpovědi a to tak zásadně, že v pátek večer už bylo jasné, že se v sobotu z Černé hory nepoletí ani náhodou. Na všech dostupných letových terénech u nás mělo nastoupit velmi svižné severní proudění. A já, pilot který letos nemůže nechat ladem žádný víkendový letový den, protože z rodinných důvodů jsem schopen se vypravit za létáním jedině o víkendu a to ještě jenom každý druhý víkend, jsem musel konstatovat, že to tentokrát bude zase na můj poněkud méně oblíbený Javorový.
To poněkud méně nepíšu proto, že bych trpěl nějakými osobními nechutěmi k tomuhle kopci. Naopak letecky jsem se na něm „narodil“, pocházím z Beskyd a je to jeden z mála kopců, kam se člověk dostane bez problémů a kde bez větších obtíží odstartuje. Problémem je pouze jakýsi záhadný fenomen, kerému se stále snažím přijít na kloub a který způsobuje, že ačkoli jsou všude jinde a dokonce i v relativní blízkosti velmi dobré podmíny, neplatí to o Javorovém. Dost často je ve vlivu jakési podivné inverzní vrstvy, která se už kousek v horách neprojevuje. Často se taky přidá oblačnost středního patra zasahující na něj z rovin v Polsku.
A právě tento efekt byl znamením této soboty. Sraz s „místníma“ byl o půl dvanácté. A už v té době se nasouvala z polské části beskyd souvislá vrstva oblačnosti s ostrým okrajem, velmi se podobající přední hraně teplé fronty. Než jsme stačili vyjet na vrchol, byla přední hrana oblačnosti už nad námi a zakryla slunci cestu na louky v předpolí hřebene. Tím mělo být vymalováno. Vítr sice byl tak silný, že kopec normálně nosil, ale nevypadalo to, na nějaké zázraky.
Postavil jsem mezi prvníma a začal sledovat situaci. Souvislost oblačné vrstvy už nebyla tak jednolitá a po pár minutách se začala rozpadat a rozpouštět. Takže jsem začal vidět věci trochu optimističteji. Nečekal jsem nic zvláštního, ale chtěl jsem si zalítat a ne jenom šudlat kopec a vyhýbat se s padáky. Probral jsem situaci s Robertem a shodli jsme se na tom, že není na co čekat. Po startu jsem celkem bez problémů zaujal místo v horních patrech svahovacího systému a postupně začal vyhledávat nějaké stoupání se kterým se dostanu dále. Dostupy byly velmi velmi malé zhruba 1 000 - 1 100m. Výjmečně se podařilo se se silnějším stoupákem dostat přes 1 200m. K tomu s výškou sílící vítr a vrcholky hor kolem 900 – 1 000m a bylo jasné, že přímou cestou přes Travný a dále to dneska nepůjde.
Ta malá možnost si letos (a asi i v příštích letech) skutečně zalétat podle počasí a ne podle kalendáře, způsobila, že jsem se rozhodl využívat každou možnost k nějakému výletu vzduchem. A tak i v podmínkách ve kterých bych se jindy vůbec nezabýval tím jak se dostat od Javorového někam dále a smířil bych se s tím, „že to dneska prostě není“, jsem ve vzduchu dumal jak odsud. Podle všeho to vypadalo tak, že čím budu dále od Javorového, tím to bude lepší. Ale nejzásadnější vliv na tuhle změnu mého myšlení měla jiná a naprosto zásadní skutečnost. Měl jsem sebou rodinu, žena byla připravena udělat pozemní servis, děti se těšily na výlet a já věděl, že neexistuje žádný důvod přistávat pod kopcem. Byl jsem domluvený, že pokud se mnou nebude mít víc než hodinu spojení a neuvidím mně nad kopcem, tak pojede směrem na Frenštát, Val. Mez a dále na Bystřici pod Hostýnem a případně Uherský Brod. Prostě jsem byl rozhodnutý odletět, i kdbych měl přistávat už po pár kilometrech.
A tak jsem se začal posouvat na západní část hřebene Javorového a zkoušel v kotli najít lepší stoupání a nebo se aspoň o kousek posunout. Postupně jsme tyto výpady dělali ve větším počtu až v jednu chvíli jsme točili u kóty Javorového ve výšce zhruba 100 m nad vrcholem ve skupince asi pěti rogal. Robert se dokonce bojovně vypravil směrem k údolí Řeky a nevypadalo to vůbec špatně. Ale mi se tam opravdu vůbec nechtělo. A protože od ostatních jsem nečekal žádnou podporu na přeletu, rozhodl jsem se vyrazit svou variantou. Přední hranou na Godulu, a přes Prašivou dále.
Dost dlouho to vypadalo, že to nebyl ten nejlepší nápad. Stoupání jsem našel až před startem na Godule, ale velmi rychle se mi rozpadlo, svah moc nenosil a tak jsem pokračoval po hraně hor dále. Přeskok na Prašivou byl téměř do země. V nuličkách v půlce žlebu mezi Godulou a Prašivou jsem se nechal nafouknout na hřebínek Prašivé, kde to trošicku zabralo, ale stoupání to nebylo. Spíše mix svahu a teplejšího vzduchu. Vrchol Prašivé jsem viděl snad z padesáti metrů a pořád nic. Čekáni nevypadlo na nejlepší strategii a tak jsem s těmi nuličkami pomalu vyplul nad závětrné jižní svahy Prašivé a v každém lepším místě se snažil podržet a nechával se snášet přes údolí k návětrné hraně za Raškovicemi. Zhruba v půlce údolí jsem načichal nulku a držel se jí jako klíště. I přes to, že se mi použitelné přistávací plochy vzdalovaly a kdybych to ztratil, asi bych musel sedat na nějaké louky do kopce po větru. Ale s pomalu přibývajícími metry se situace vylepšovala. Tady musím napsat, že se jsem se pořád potácel v psích výškách. Údolí Raškovic jsem přenuličkoval 350 m nad terénem a ani před tím to nebylo slavnější. Ostatně mělo to zhruba takhle probíhat celý let, ale to jsem naštěstí ještě nevěděl.
No ale konečně tady byl stoupák, který měl parametry toho, který se v inverzní vrstvě má šanci prosadit. Byl kompaktní, široký a silný. A tak jsem v klidu odpočíval v mírném náklonu, a vário pípalo tónem odpovídajícím 2,5 – 3 m/s silnému stoupání. V 1 560 m jsem přeskočil k vrcholu Lysé hory abych si ji mohl vyfotit. Fotil jsem z dalšího stoupání, které už ale nebylo tak klidné, ale dostalo mně až do 1 650 m, což byla do té doby nepředstavitelná výška :) Ostatně je to největší výška toho dne. A tady jsou fotky...


Lysá hora

V řadě Kobylík, Smrk, Kněhyně, Stolová hora, Nořičí hora, Radhošť

Údolí Ostravice a hřeben Ondřejníku. V pozadí na obzoru Velký Javorník.

Masivní inverze nad Slezskou rovinou.

"Hic sunt leones" - území nikoho, mezi Lysou a údolím Turzovky.
Tady nejsou přistání, nevedou cesty a nefungujou mobily :)

.Tady vykukují šance a je vidět až na Fatru.
A proto, že nebylo na co čekat, hurá dále na Smrk.
Ten jsem vpodstatě vysvahoval a přímo nad kótou a slunící se pohlednou turistkou jsem pokračoval ve stoupáku dále, nabírajíce metry k přeskoku a krásné zážitky pozorováním.
Přeskok ze Smrku na Stolovou horu byl trochu dramatičtější, ale dalo se to přežít. Spodní prádlo zůstalo suché. Budíky mi ukazovaly rychlost větru kolem 30 km/h, čemuž odpovídala i živost vzduchu.
Chvíli jsem se zaobíral nápadem, že přistanu někde u Frenštátu a pak se půjdeme s dětma podívat do rožnovského skanzenu. Ale děti už tam párkrát byly, a všude to stoupalo a hodin bylo tak málo, že bych jistě litoval, kdybych to teď posadil na zem. Takže jsem zamířil k novému cíli. Podívám se na Javorník, vyzkouším si za takto silného větru, jestli tam přeskočím a když se to povede, vykoupám se na přehrádce Kacabaja!
Javorník je před hranou radhošťského hřebene několik kilometrů vysunutý a tak jsem včas nabral ve stoupání výšku a nad hranou lesa a zdvihajícího se dna údolí, které stoupá k sedlu Pindula zamířil k jeho vrcholu. Vyhnul jsem se tak dýze v údolí, a prakticky celý přeskok jsem absolvoval ve stoupání. Možná se mi podařilo trefit jednu z vln za Ondřejníkem. Čemuž odpovídá i to, že jsem se nad návětrným svahem těsně před hřebenem Javorníku v místě kde by to mělo nosit zcela bezdůvodně sesypal. Původní osu letu která vedla směrem přímo na hřeben Dlouhé jsem opustil. Chtěl jsem se podívat na Javorník, jestli tam neuvidím třeba Karla nebo někoho z ValMezáků, abych jim pokynul ze vzduchu a nebo s nimi spojil síly nad kopcem. Takže jsem nad hřebenem zahnul k vrcholu a po krátké chvíli se začal intenzivně propadávat dolů. Bylo jasné, že to nebude pod úroveň vrcholu a tak jsem jenom optimalizoval ztráty a přisvištěl nad chatu na Javorníku zhruba ve výšce 1 150 m což je nějakých 250 m nad vrcholem.
Stoupák nikde na vrcholu nikdo z větroplachů, nad ním taky, takže jsem prakticky bez zastávky plynule pokračoval na hřeben Dlouhé.
Tady to jako obvykle spolehlivě drželo a tak jsem se delfínováním rychle posunoval dále. Postupně jsem nabíral výšku a tak jsem si z dálky už vyhlížel dostatečně velké a dobře orientované pole, na kterém nebude ta proklatá řepka a které bude blízko Kacabaji, abych to nemusel nosit daleko. Vítr podle přístrojů stále zesliloval. Teď už ukazovaly hodnoty stabilně nad 30 km/h a v takovém povětří se nepřistává zrovna bez obtíží. Takže se vyplatí si místo dotyku se zemí dobře vybrat.
Ale opět to skončilo jinak, než jsem si plánoval. Aniž bych musel nějak zvláště hledat pořád jsem si držel výšku a spíše neustále mírně nabíral. Před Kacabajou mně jeden z pěkných stoupáků toho dne vynesl až téměř do 1 400 m a to by byla věčná škoda promarnit. Takže plán se změnil na návštěvu Val. Mezu. Procházku po náměstí. A pak pivo u Berti v „Přístavu“. Úplně jsem se na to těšil... jak si dám jedno nebo dvě a budu za šumění vody z Bečvy vychutnávat večer, který se snáší na krajinu.
Ale zpátky do reality. Když máš nad Kacabajou 1 400 m tak to doletíš bez probému k Jarcové, odkud se to dá do „Přístavu“ skoro donést. Ale já jsem si vzpoměl jak jsem už dvakrát po cestě přes Val. Mez vyprávěl svojí milé ženě, která tou dobou pravděpodobně (alespoň tak jsme se dohodli) měla jet mým směrem, vyprávěl jak ta chemička vedle města strašně smrdí formaldehydem. Tedy smrdí stoupák co jde z ní. A mně zajímalo, jestli zase bude smrdět...
No, nesmrděl. Nevím jak to dělají, jestli třeba nic nevyrábí ale nesmrděl. Ale ani ten stoupák nebyl tam jako obvykle. Tak možná proto jsem nic necítil. Ale hned na úbočí kopců za chemičkou jsem si zase pomohl a v dalším klidném a širokém stoupáku nabral přes 1 200m, což bohatě postačovalo na přeskok někam na návětrnou hranu Vsetínských vrchů kousek za Val. Mezem. Výška dostupu se sice od Radhoště stále zmenšovala, ale pořád to bylo na normální bezpečný a celkem příjemný let krajinou. A já už v dálce viděl vrtuli vrtící se na vrcholu Hostýna a taky kupoli Chrámu Panny Marie, která tam stojí podstatně déle než ta vrtule. Ani nechápu jak někdo mohl povolit na takovém místě větrnou elektrárnu. Ale že tam fučí prakticky pořád je neoddiskutovatelný fakt.
Ale zpět k letu, takže ani výlet do Val. Mezu se dneska nekoná.. A dokonce i „Přístav“ byl zapomenut. Výšku nabranou ve stoupání jsem proměnil ve vzdálenost a navázal na hranu lesa a kopců, která pořád mírně nosila. A pomocí svahového proudění a několika stoupání mířících s velkým snosem směrem do hor, která jsem musel hodně brzo opustit aby mně nezafoukla, jsem se posouval ke Kelčskému Javorníku. Na ten nešlo navázat ze svahu, ale posloužilo k tomu stoupání ze žlebu na jeho severovýchodní straně. Ve stoupání jsem se prokroužil až nad vrchol a z 1 100 m zamířil po hraně směrem k Hostýnu. Teď už bylo jasné, že cíl je již prakticky dosažen.
Na Hostýn jsem doklouzal téměř bez ztráty výšky a zakroužil nad vrcholem. Nějak jsem zapoměl vytáhnout fotoaparát a tak nemám fotku hostýnské kaple, ale to nevadí. Příště to napravím :)
Další nápady na program jsem už neměl a taky jsem cítil, že dál už to nepůjde tak snadno jako dosud. Poslední kilometry jsem se pohyboval po svazích jejichž hrana už není orientovaná severně, ale výrazně severozápadně a severovýchodní vítr ji obtékal. Navíc oblast hor končila a následovala rovina. Navíc jsem se už dlouho pohyboval pod TMA Přerov a let dále by znamenal nutnost nabrat výšku. Nebylo kde a taky bych se tím dostal do výšek kolidujících s TMA. Budíky ukazovaly čím dál silnější vítr a ve vzduchu to taky nebyl zrovna olejíček, takže jsem věděl, že je potřeba si místo přístání dobře vybrat. Nějaké otevřené místo, bez překážek, pokud možno ne v závětří výrazného kopce. A taky by to mělo být někde blízko civilizace. Není nic hloupějšího, než sebou plácnout o zem na opuštěném místě. Měl jsem ještě výšku na dokluz někam k Fryštáku, ale z dálky bylo vidět, že v prostoru kam asi doletím jsou samá řepková pole. Řepku nebrat! A tak když jsem pár kilometrů za Hostýnem pod sebou uviděl malou práškařskou dráhu, kterou zrovna čisťounce vysekal její uživatel na anglický trávníček, a navíc vysekal do vysoké trávy na prahu dráhy i název a přitom byl ještě pořád na místě, tak bylo rozhodnuto. Těch 450 m co jsem měl nad terén jsem sešrouboval dolů a posadil to celkem bez potíží a hladce na zem. Bylo půl páté odpoledne. Krásný teplý jarní den.
Jistě, dalo se letět dál. Dalo se bojovat a taky se dalo ignorovat TMA a další věci. Ale taky se to nemuselo dělat!
A tak jsme si s dětma udělali podvečerní výlet na Hostýn, sledovali západ slunce za naši téměř domácí Drahanskou Vrchovinu, a potom pomalu a opatrně, aby se dětem nedělalo zle v autě, jsme klouzali pod nachovějící oblohou domů. Prostě takový krásný den.
Den kdy jsem si hodně rozšířil obzory. A ze kterého si odnáším pocit, že jsem si létání užil skuteně naplno, tak naplno, jak jenom to bylo možné.


http://www.xcontest.org/cesko/prelety/detail:lukka/7.5.2011/11:12