Tak už v tom zase lítám....

... i když bych měl asi spíše napsat "tak už zase skáču přes kaluže". Jenomže to by tam nebylo to lítání. A to je právě důležité. Protože už zase skáču přes kaluže. Teda vlastně lítám. No, tak já vím, že nejsem zrovna nejlepší vypravěč, ale souvisle vyprávět neumí skoro nikdo.

Dva letové dny před nedávnem na slovenském Straníku mně uvedly zpět do kolotoče a hned ten třetí letový den, který vyšel tentokrát na Javorový už jsem měl ono správné svrbění a věděl jsem, že dneska to kolem kopce za moc stát nebude a že mně tam nic neudrží. Na sobotní "předkolo" ve formě beskydského trojboje jsem se ještě nedostal, protože Jarkovy problémy s neštovicema právě vrcholily a já jsem neměl důvod v tom nechávat mou drahou ženu samotnou. Jak už to tak bývá, to nejhorší se odehrálo právě v noci z pátku na sobotu a od té chvíle to už bylo jenom lepší. A tak když sobota proběhla v relativním klidu a já neustále vzdychající a zadumaný jsem se lopotil s domácíma pracema a každou volnou chvilku chodil pozorovat na dvorek  nebe na kterém defilovaly učebnicové řady ve výšce rozhodně přes dva tisíce metrů nad mořem. Moje drahá žena se nademnou slitovala a večer za mnou přišla, abych už konečně jel. A já rád jako nikdy poslechl. Vlastně si jenom těžko dovedu vzpomenout, kdy jsem ji poslechl ochotněji :)

A tak jsem se v neděli ráno, nabalený už z pátku na trojboj, na který se mi odjet nepodařilo, vypravil pěkně v poklidu směrem Beskydy. Na Gutské Baště jsem zastihl většinu z účastníků včerejšího závodu a sním souvisejícího večerního společenského programu jak se pomalounku vykulují z pokojů a chystají na nedělní létání. Na vlastově střeše se našlo místo pro moje křídla a v arturově Puntíku i pro mé ostatky a tak jsem v neuvěřitelných jedenáct hodin stál na vrcholu Javorového a nasával atmosféru a horský vzduch při čekání až dojede můj kluzák. Pak už to šlo obvyklým způsobem - postavit, ulovit Artura, aby mi na kopci prohlídl křídlo kvůli technické, zabalit nepotřebné věci, nacpat je v postroji kam se dá a pak hurá do vzduchu. Za tu dobu stihl ještě jakýsi povětrník s padákovým kluzákem proskočit Matějovi dvakrát křídlem tam a zpátky, takže měl Matěj ten den po létání a mohl se vyžít aspoň v papírování... Ale je to tady. De se na věc. Už jsem oblečený delší dobu (tlačím tak na pilu kluků co staví až nahoře, protože jim to dycky trvá, než dojdou až na start) a když vídím, že se už přesunují ke startu, zapínám se do křídla a du do uličky před ně. Pár padáku to tam sice blokuje, ale jsou velmi korektní a nemám vůbec problém se dostat na start a odstartovat. Chvilku se orientuji v prostoru, protože je to koneckonců už dlouho co jsem tu nebyl a tak musím znova trochu zavzpomínat, jak že to tady vlastně chodí a hlavně musím zjistit jak moc a kterým směrem fouká, abych si udělal představu o tom, kde se to udělá. Nosí celý kopec, ale nikde žádný skutečný stoupák a je to tak už delší dobu, takže je jasné, že to každou chvílí musí propuknout. Prostorový obraz termiky se ohmatáváním postupně skládá a už tuším kde to asi začne. A tak se tam motám co nejvíc a snažím se kroužit, abych svahující v nejvyšším patře upozornil, co že tam hodlám dělat. Pár minutek takhle kolem sebe se dvěma padáky kroužíme v takové lepší nule na čepici svahovacího kumulu a pak.... Pi pi pi pipipipi píííííííííí a je to tady. Nádherný skoro třímetr, od kopce až do mraku. Ze začátku je trochu rozbublaný ale potom už zklidní a je to výtah jak má být. Dva tisíce, dva jedna, dva dva. Dva tři se dívám už na mrak zblizka a tak si trochu odlítám abych do něj nevletěl z rozběhu. To už vidím dole v hloubce pod sebou i Vlastu jak právě točí své první obraty a tak se už jenom tak vozím a čekám až nastoupá. Když mu to dole zabere, tak popolítnu pod jeho mrak a dotočím čistou základnu 2 600 a na jejím okraji směrem na domluvenou trasu (Javorový - Radhošť - Javorový s tím, že na zpáteční cestě přes roviny ve Frýdku z toho zkusíme udělat nějaký skorotrojúhelník) na něj čekám. Vlasta se zorientoval správně a už ho vidím ve své výšce jak uvnitř mraku rozjíždí křídlo a vylétává mým směrem. Paráda, všechno klape.

stojím ve frontě na start - z pohledu vlastova fotoaparátu

Mockrát už jsem letěl tímhle směrem. Nejčastěji "na babu" předkem hor přes Prašivou a nebo "méně na babu" přes údolí Řeky na předhůří Travného a dál na Lysou, ale dneska ta skvostná výška a vítr jednoznačně severovýchodní až východní velí letět "na tvrďáka" po východní straně Travného na Kobylík a východní svahy Lysé. Nádhera. Pocit z toho letu se těžko dá napsat, to se musí zažít. Ani fotky nepomohou. Hluboko dole pod náma se plazí po stromech několik padáků, kteří podle všeho míří naším směrem, ale nezávidím jim to. Nechtěl bych tam dole v těch místech být. Nad Travným máme pořád ještě dva tisíce a přitáčíme, ale silný stoupák tu není a tak mířím dál. Vlasta zkouší varianty a vidím ho odlítat někam směrem do hor. Tam nad to území nikoho mezi Lysou a slovenskýma hranicema, kde není moc kde dobře přistát a mobily fungují jenom na vrcholcích kopců.. Přelétávám nad Šance a nad údolím kroužím s větroněm v mírném stoupání a čekám až se Vlasta vrátí z výletu.
Když je tady tak pokračujeme nad Smrk, kde dotáčíme zase trochu výšky. Jde to dobře, takže vždycky točím jenom dokud to samo jde a pak zase dál. Teď je to vlastně rameno po větru, tak se to dá takhle řezat. Skáču směrem na Kněhyni.Vlasta je kdesi nademnou a protože nemá rádio, tak spoléhám na to, že sledujie co dělám. Východní strana Kněhyně je v závětří Smrku a tak moc nenosí a stoupák tu taky není, tak přelétávám kolem Pusteven a beru stoupání na východní straně Nořičí hory. Motají se tu jacísi padáci ale jsou tak nějak rozeseti po kopci a lítají spíš na svahu. I větráci tu poletují. Ti zase v rovině nad Kunčicema, takže už to nosí i v předpolí. Dotáčím na přeskok k Radhošti a letím se podívat na vrcholek. Zrovna tam svahují dva padáci a když se k nim blížím, tak jim to začíná zabírat. Paráda. Připojuju se a kochám se výhledy. Sluníčko pěkně svítí, je ještě brzo a půlku trasy mám za sebou. Mraky směrem dál řídnou a lítání po větru je pro padáky, tak vyhlížím Vlastu, že se zase jako obvykle vysype odněkud z mraku a prosmaží to stovkou nademnou. Ale Vlasta nikde. Jsem zase zpátky nahoře a musím se smířit s tím, že jsem sám. Někde jsem ho ztratil. No nic. Tak deme na to. Proti větru to už nebude taková pohodička, ale jak už jsem psal, po větru umí lítat kde kdo, ne? :)
Že to nebude taková pohodička zjištuji v zápětí. Žere mně to slušně a na Stolové už mám skoro jenom výšku kopce. Padáci furt svahujou a hele, tady je to startoviště! A slušně zarostlé. Z kdysi pěkného paloučku, ze kterého jsem párkrát odstartoval v počátcích svého létání je dneska už jenom takový plácek ze kterého vybíhá dopředu něco jako širší pěšinka vyžvýkaná v okolních stromcích která se povážlivě brzo úží a mizí v souvislém porostu... No oni mají tu nosnou plochu šest metrů nad sebou, tak jim to asi tak nevadí,že je při startu ošlehává jehličí a za ponožky je tahá maliní a ostružiní. Pro mně by to už asi nebylo. Brrr. Hledám preventivně nějakou louku, kde by se to dalo posadit a nemůžu najít ani tu tehdejší přistávačku. Zato tady mají krásné golfové hřiště. A támhle dál na kopečku mezi Čeladnou a Ostravicí je další. Dostat takhle pecku do čela golfovým míčkem při pokusu o přistání na farway. To by asi nebylo nic příjemného :) Ale támhle hned vedle náměstí v Čeladné tam je louka jako kráva. Je sice trochu daleko, ale je tam ,no ne?
Takhle si přemýšlím a taky dumám, že ti padáci pořád tak kopaji do šišek. Že by jim to nefungovalo? No to snad ne! Ale opatrnost je na místě a tak šňupu a snažím se neplýtvat výškou. Pomalu se posouvám přes Velkou Stolovou na Malou Stolovou a na jednom z jejích žeber to konečně zabere. Stoupák je takový divně klidný a slabý, ale je tam. Ony si velké hřebeny vytvoří v závětří často svoje vlastní mikroklima a funguje to v něm jinak než je ten den obvyklé. Ale teď je mi dobré cokoli a tak točím a točím, abych měl zase výšku na přeskok na Smrk. Teprve tam je klíčové místo. Tam je potřeba dobrat co jde a nejlépe ještě něco navíc. Takže podobně jako před tím, nedotáčím maximum, ale jakmile mám výšku na přeskok du dál. Na smrku je stoupák klasicky nad vrcholem a je pěkný a silný. Ani cestou tam ani cestou zpátky jsem se kopci moc nepřiblížil. Škoda. Nahoře na kótě se občas dějou zajímavé věci. Posledně se tam slunila velmi pohledná turistka. To ticho tam a ta odtrženost od světa dole jim občas dávají pocit, že je tam nic nemůže překvapit. Takže pánové pěkně potichounku a polehounku, abychom si to nepokazili! :)
No ale zpátky k věci. Že to nebude zadarmo, ten přeskok ze Smrku na hřeben Malchoru, to bylo jasné od začátku. Taky proto jsem dobíral co se dalo a neponechal jsem nic náhodě. Ale i tak  mně to překvapilo. Klouzákem 1:4 jsem se řítil směrem k zemi a pořád to nebralo konce. Sice to vypadalo, že bych to někam do prostoru nad hřeben nakonec měl dotáhnout, ale jak vidno i z toho co píšu vyměkl jsem. Težko říct. Možná jsem měl zvolit cestu kterou jsem letěl v opačném směru a protáhnout to přes hráz přehrady Šance na Jihovýchodní svahy Lysé. Ale měl jsem v hlavě to, že se budu potřebovat dostat do roviny u Frýdku, abych tam vymyslel ten třetí bod trojúhelníku. Nakonec jsem se zachraňoval v 1200 m nad továrničkou na severozápadním svahu Ostré. Takže tudy to nepude a když tak leda do země... No nic. Varianta brod.... Šup naproti na Ondřejník. Ten je tak otočený, že prostě nosit musí, protože jestli nebude nostit on, tak už fouká rovnou z nebe přímo do země a je hotovo. A pak se po Ondřejníku vyvezu směrem do roviny a tou to dotáhnu zpátky pod Javorový. Protože jak už delší dobu koukám, nad Místkem roste hřib jako kráva a když se mi podaří dostat se na jeho návětrnou stranu, tak to bude "zadara".
V půlce Ondřejníku jsem ho našel. Ten jeden jediný stoupák který to mohl vyřešit. Vynesl mně zpátky do těch závratných výšek a byl klidný jako právě nakrmené nemluvně. Skoro se mi ho nechtělo opouštět a tak jsem ještě fotil a kochal se a vymýšlel co bych ještě mohl udělat, abych ještě nemusel pryč. Jenomže čas je neúprosný a běží pořád dopředu a taky ten krásný hřib koukám už začíná chrlit zdola všechno možné. Takže konec kochání a de se na to, dřív než bude pozdě.

Kochání nad Ondřejníkem

Připojuji se k jeho návětrném okraji někde severně od Frýdlantu. Na Frýdlantském letišti maji vytažené na ploše snad všechny větráky co tam mají, ale nevypadají na to, že by je chtěli používat k tomu účelu pro který byly postaveny. A je to i docela pochopitelné, protože všude kolem nich je tma jako večer a to že Janovické planiny jsou krásně nasluněné nevidí, protože je mají za obzorem. Letišťátko na Bahně utopené v hluboké tmě je kousek přede mnou a mi se hned vybavují moje první lety za vlečnou, Jardův karavan na letišti, arturovo přistání dva metry za ním, Tonda Lipina a jeho vlečná, doktor co ještě pracoval a žil v ostravě a lítal v Beskydech a na Combatu, přistání Jožky Chýlka metodou vysunutých brzdicích tenisek a spousta dalších věcí. Sakra, že bych byl už tak starý?? Myslím tím, že neudržím nit. No zpět k létání...
Návětrná strana mraku drží a po cestě mně odbdaruje sprškou krup a pak i vodních kapek a za chvilku je tady už sluníčko a nahřáté louky u Janovic. Vidím pod sebou přehradu na Bašce, která je vypuštěná - tam jsem se jezdíval na kole z Ostravice koupat a za holkama. A předemnou se skví betonové plochy Nošovické fabriky na nejlepší korejská auta ze srdce evropy. Pořád nevím jestli mám spíš vsadit na roviny za dálnicí a nebo  to vzít k horám. Skoro bych si hodil minci, ale pak vidím na Prašivé točit rogalo a je rozhodnuto. Jenomže takováhle rozhodnutí obvykle stojí za starou bačkoru a taky že jo. Nedotáhl jsem to ke kopcům v dostatečné výšce a tak jsem musel vydriftovat do předpolí, kde sice stoupáky byly, ale tak ufouknuté, že co jsem natočil to jsem ztratil ve snosu. Pohrdl jsem i poslední šancí držet se metrového stoupáku, který byl sice s ukrutným snosem, ale viděno zpětně by mně asi dostal zpátky do míst odkud jsem se chybně vydal směrem k horám a mohl bych tam snad úspěšněji složit reparát pokusem přes roviny. A protože se takové chyby nepromíjí bylo mi přisouzeno stát se posledním pilotem letecké části včerejšího trojboje. Přistál jsem přesně na té louce u Komorní Lhotky, kde sedali v závodě kluci včera. Takže můžu tak leda s omluvou všem kteří se zůčastnili prohásit, že jsem se nakonec zůčastnil taky a že jsem to sice zalétl nejpomalejí, ale zato přes Radhošť!

Výlet na Hostýn

Měl to být den jako malovaný. Ještě ve středu to vypadalo, že se pojedeme podívat na víkend do Krkonoš a že se tam na Černé hoře potkám s kolegy, válčícími tou dobou v prvním díle letošního mistrovství České republiky. Ale pak, jak čas postupoval, se začaly velmi rychle měnit předpovědi a to tak zásadně, že v pátek večer už bylo jasné, že se v sobotu z Černé hory nepoletí ani náhodou. Na všech dostupných letových terénech u nás mělo nastoupit velmi svižné severní proudění. A já, pilot který letos nemůže nechat ladem žádný víkendový letový den, protože z rodinných důvodů jsem schopen se vypravit za létáním jedině o víkendu a to ještě jenom každý druhý víkend, jsem musel konstatovat, že to tentokrát bude zase na můj poněkud méně oblíbený Javorový.

To poněkud méně nepíšu proto, že bych trpěl nějakými osobními nechutěmi k tomuhle kopci. Naopak letecky jsem se na něm „narodil“, pocházím z Beskyd a je to jeden z mála kopců, kam se člověk dostane bez problémů a kde bez větších obtíží odstartuje. Problémem je pouze jakýsi záhadný fenomen, kerému se stále snažím přijít na kloub a který způsobuje, že ačkoli jsou všude jinde a dokonce i v relativní blízkosti velmi dobré podmíny, neplatí to o Javorovém. Dost často je ve vlivu jakési podivné inverzní vrstvy, která se už kousek v horách neprojevuje. Často se taky přidá oblačnost středního patra zasahující na něj z rovin v Polsku.

A právě tento efekt byl znamením této soboty. Sraz s „místníma“ byl o půl dvanácté. A už v té době se nasouvala z polské části beskyd souvislá vrstva oblačnosti s ostrým okrajem, velmi se podobající přední hraně teplé fronty. Než jsme stačili vyjet na vrchol, byla přední hrana oblačnosti už nad námi a zakryla slunci cestu na louky v předpolí hřebene. Tím mělo být vymalováno. Vítr sice byl tak silný, že kopec normálně nosil, ale nevypadalo to, na nějaké zázraky.

Postavil jsem mezi prvníma a začal sledovat situaci. Souvislost oblačné vrstvy už nebyla tak jednolitá a po pár minutách se začala rozpadat a rozpouštět. Takže jsem začal vidět věci trochu optimističteji. Nečekal jsem nic zvláštního, ale chtěl jsem si zalítat a ne jenom šudlat kopec a vyhýbat se s padáky. Probral jsem situaci s Robertem a shodli jsme se na tom, že není na co čekat. Po startu jsem celkem bez problémů zaujal místo v horních patrech svahovacího systému a postupně začal vyhledávat nějaké stoupání se kterým se dostanu dále. Dostupy byly velmi velmi malé zhruba 1 000 - 1 100m. Výjmečně se podařilo se se silnějším stoupákem dostat přes 1 200m. K tomu s výškou sílící vítr a vrcholky hor kolem 900 – 1 000m a bylo jasné, že přímou cestou přes Travný a dále to dneska nepůjde.

Ta malá možnost si letos (a asi i v příštích letech) skutečně zalétat podle počasí a ne podle kalendáře, způsobila, že jsem se rozhodl využívat každou možnost k nějakému výletu vzduchem. A tak i v podmínkách ve kterých bych se jindy vůbec nezabýval tím jak se dostat od Javorového někam dále a smířil bych se s tím, „že to dneska prostě není“, jsem ve vzduchu dumal jak odsud. Podle všeho to vypadalo tak, že čím budu dále od Javorového, tím to bude lepší. Ale nejzásadnější vliv na tuhle změnu mého myšlení měla jiná a naprosto zásadní skutečnost. Měl jsem sebou rodinu, žena byla připravena udělat pozemní servis, děti se těšily na výlet a já věděl, že neexistuje žádný důvod přistávat pod kopcem. Byl jsem domluvený, že pokud se mnou nebude mít víc než hodinu spojení a neuvidím mně nad kopcem, tak pojede směrem na Frenštát, Val. Mez a dále na Bystřici pod Hostýnem a případně Uherský Brod. Prostě jsem byl rozhodnutý odletět, i kdbych měl přistávat už po pár kilometrech.

A tak jsem se začal posouvat na západní část hřebene Javorového a zkoušel v kotli najít lepší stoupání a nebo se aspoň o kousek posunout. Postupně jsme tyto výpady dělali ve větším počtu až v jednu chvíli jsme točili u kóty Javorového ve výšce zhruba 100 m nad vrcholem ve skupince asi pěti rogal. Robert se dokonce bojovně vypravil směrem k údolí Řeky a nevypadalo to vůbec špatně. Ale mi se tam opravdu vůbec nechtělo. A protože od ostatních jsem nečekal žádnou podporu na přeletu, rozhodl jsem se vyrazit svou variantou. Přední hranou na Godulu, a přes Prašivou dále.

Dost dlouho to vypadalo, že to nebyl ten nejlepší nápad. Stoupání jsem našel až před startem na Godule, ale velmi rychle se mi rozpadlo, svah moc nenosil a tak jsem pokračoval po hraně hor dále. Přeskok na Prašivou byl téměř do země. V nuličkách v půlce žlebu mezi Godulou a Prašivou jsem se nechal nafouknout na hřebínek Prašivé, kde to trošicku zabralo, ale stoupání to nebylo. Spíše mix svahu a teplejšího vzduchu. Vrchol Prašivé jsem viděl snad z padesáti metrů a pořád nic. Čekáni nevypadlo na nejlepší strategii a tak jsem s těmi nuličkami pomalu vyplul nad závětrné jižní svahy Prašivé a v každém lepším místě se snažil podržet a nechával se snášet přes údolí k návětrné hraně za Raškovicemi. Zhruba v půlce údolí jsem načichal nulku a držel se jí jako klíště. I přes to, že se mi použitelné přistávací plochy vzdalovaly a kdybych to ztratil, asi bych musel sedat na nějaké louky do kopce po větru. Ale s pomalu přibývajícími metry se situace vylepšovala. Tady musím napsat, že se jsem se pořád potácel v psích výškách. Údolí Raškovic jsem přenuličkoval 350 m nad terénem a ani před tím to nebylo slavnější. Ostatně mělo to zhruba takhle probíhat celý let, ale to jsem naštěstí ještě nevěděl.

No ale konečně tady byl stoupák, který měl parametry toho, který se v inverzní vrstvě má šanci prosadit. Byl kompaktní, široký a silný. A tak jsem v klidu odpočíval v mírném náklonu, a vário pípalo tónem odpovídajícím 2,5 – 3 m/s silnému stoupání. V 1 560 m jsem přeskočil k vrcholu Lysé hory abych si ji mohl vyfotit. Fotil jsem z dalšího stoupání, které už ale nebylo tak klidné, ale dostalo mně až do 1 650 m, což byla do té doby nepředstavitelná výška :) Ostatně je to největší výška toho dne. A tady jsou fotky...

Lysá hora

V řadě Kobylík, Smrk, Kněhyně, Stolová hora, Nořičí hora, Radhošť

Údolí Ostravice a hřeben Ondřejníku. V pozadí na obzoru Velký Javorník.

Masivní inverze nad Slezskou rovinou.

"Hic sunt leones" - území nikoho, mezi Lysou a údolím Turzovky.
Tady nejsou přistání, nevedou cesty a nefungujou mobily :)

.Tady vykukují šance a je vidět až na Fatru.

A proto, že nebylo na co čekat, hurá dále na Smrk.

Ten jsem vpodstatě vysvahoval a přímo nad kótou a slunící se pohlednou turistkou jsem pokračoval ve stoupáku dále, nabírajíce metry k přeskoku a krásné zážitky pozorováním.

Přeskok ze Smrku na Stolovou horu byl trochu dramatičtější, ale dalo se to přežít. Spodní prádlo zůstalo suché. Budíky mi ukazovaly rychlost větru kolem 30 km/h, čemuž odpovídala i živost vzduchu.

Chvíli jsem se zaobíral nápadem, že přistanu někde u Frenštátu a pak se půjdeme s dětma podívat do rožnovského skanzenu. Ale děti už tam párkrát byly, a všude to stoupalo a hodin bylo tak málo, že bych jistě litoval, kdybych to teď posadil na zem. Takže jsem zamířil k novému cíli. Podívám se na Javorník, vyzkouším si za takto silného větru, jestli tam přeskočím a když se to povede, vykoupám se na přehrádce Kacabaja!

Javorník je před hranou radhošťského hřebene několik kilometrů vysunutý a tak jsem včas nabral ve stoupání výšku a nad hranou lesa a zdvihajícího se dna údolí, které stoupá k sedlu Pindula zamířil k jeho vrcholu. Vyhnul jsem se tak dýze v údolí, a prakticky celý přeskok jsem absolvoval ve stoupání. Možná se mi podařilo trefit jednu z vln za Ondřejníkem. Čemuž odpovídá i to, že jsem se nad návětrným svahem těsně před hřebenem Javorníku v místě kde by to mělo nosit zcela bezdůvodně sesypal. Původní osu letu která vedla směrem přímo na hřeben Dlouhé jsem opustil. Chtěl jsem se podívat na Javorník, jestli tam neuvidím třeba Karla nebo někoho z ValMezáků, abych jim pokynul ze vzduchu a nebo s nimi spojil síly nad kopcem. Takže jsem nad hřebenem zahnul k vrcholu a po krátké chvíli se začal intenzivně propadávat dolů. Bylo jasné, že to nebude pod úroveň vrcholu a tak jsem jenom optimalizoval ztráty a přisvištěl nad chatu na Javorníku zhruba ve výšce 1 150 m což je nějakých 250 m nad vrcholem.

Stoupák nikde na vrcholu nikdo z větroplachů, nad ním taky, takže jsem prakticky bez zastávky plynule pokračoval na hřeben Dlouhé.

Tady to jako obvykle spolehlivě drželo a tak jsem se delfínováním rychle posunoval dále. Postupně jsem nabíral výšku a tak jsem si z dálky už vyhlížel dostatečně velké a dobře orientované pole, na kterém nebude ta proklatá řepka a které bude blízko Kacabaji, abych to nemusel nosit daleko. Vítr podle přístrojů stále zesliloval. Teď už ukazovaly hodnoty stabilně nad 30 km/h a v takovém povětří se nepřistává zrovna bez obtíží. Takže se vyplatí si místo dotyku se zemí dobře vybrat.

Ale opět to skončilo jinak, než jsem si plánoval. Aniž bych musel nějak zvláště hledat pořád jsem si držel výšku a spíše neustále mírně nabíral. Před Kacabajou mně jeden z pěkných stoupáků toho dne vynesl až téměř do 1 400 m a to by byla věčná škoda promarnit. Takže plán se změnil na návštěvu Val. Mezu. Procházku po náměstí. A pak pivo u Berti v „Přístavu“. Úplně jsem se na to těšil... jak si dám jedno nebo dvě a budu za šumění vody z Bečvy vychutnávat večer, který se snáší na krajinu.

Ale zpátky do reality. Když máš nad Kacabajou 1 400 m tak to doletíš bez probému k Jarcové, odkud se to dá do „Přístavu“ skoro donést. Ale já jsem si vzpoměl jak jsem už dvakrát po cestě přes Val. Mez vyprávěl svojí milé ženě, která tou dobou pravděpodobně (alespoň tak jsme se dohodli) měla jet mým směrem, vyprávěl jak ta chemička vedle města strašně smrdí formaldehydem. Tedy smrdí stoupák co jde z ní. A mně zajímalo, jestli zase bude smrdět...

No, nesmrděl. Nevím jak to dělají, jestli třeba nic nevyrábí ale nesmrděl. Ale ani ten stoupák nebyl tam jako obvykle. Tak možná proto jsem nic necítil. Ale hned na úbočí kopců za chemičkou jsem si zase pomohl a v dalším klidném a širokém stoupáku nabral přes 1 200m, což bohatě postačovalo na přeskok někam na návětrnou hranu Vsetínských vrchů kousek za Val. Mezem. Výška dostupu se sice od Radhoště stále zmenšovala, ale pořád to bylo na normální bezpečný a celkem příjemný let krajinou. A já už v dálce viděl vrtuli vrtící se na vrcholu Hostýna a taky kupoli Chrámu Panny Marie, která tam stojí podstatně déle než ta vrtule. Ani nechápu jak někdo mohl povolit na takovém místě větrnou elektrárnu. Ale že tam fučí prakticky pořád je neoddiskutovatelný fakt.

Ale zpět k letu, takže ani výlet do Val. Mezu se dneska nekoná.. A dokonce i „Přístav“ byl zapomenut. Výšku nabranou ve stoupání jsem proměnil ve vzdálenost a navázal na hranu lesa a kopců, která pořád mírně nosila. A pomocí svahového proudění a několika stoupání mířících s velkým snosem směrem do hor, která jsem musel hodně brzo opustit aby mně nezafoukla, jsem se posouval ke Kelčskému Javorníku. Na ten nešlo navázat ze svahu, ale posloužilo k tomu stoupání ze žlebu na jeho severovýchodní straně. Ve stoupání jsem se prokroužil až nad vrchol a z 1 100 m zamířil po hraně směrem k Hostýnu. Teď už bylo jasné, že cíl je již prakticky dosažen.

Na Hostýn jsem doklouzal téměř bez ztráty výšky a zakroužil nad vrcholem. Nějak jsem zapoměl vytáhnout fotoaparát a tak nemám fotku hostýnské kaple, ale to nevadí. Příště to napravím :)

Další nápady na program jsem už neměl a taky jsem cítil, že dál už to nepůjde tak snadno jako dosud. Poslední kilometry jsem se pohyboval po svazích jejichž hrana už není orientovaná severně, ale výrazně severozápadně a severovýchodní vítr ji obtékal. Navíc oblast hor končila a následovala rovina. Navíc jsem se už dlouho pohyboval pod TMA Přerov a let dále by znamenal nutnost nabrat výšku. Nebylo kde a taky bych se tím dostal do výšek kolidujících s TMA. Budíky ukazovaly čím dál silnější vítr a ve vzduchu to taky nebyl zrovna olejíček, takže jsem věděl, že je potřeba si místo přístání dobře vybrat. Nějaké otevřené místo, bez překážek, pokud možno ne v závětří výrazného kopce. A taky by to mělo být někde blízko civilizace. Není nic hloupějšího, než sebou plácnout o zem na opuštěném místě. Měl jsem ještě výšku na dokluz někam k Fryštáku, ale z dálky bylo vidět, že v prostoru kam asi doletím jsou samá řepková pole. Řepku nebrat! A tak když jsem pár kilometrů za Hostýnem pod sebou uviděl malou práškařskou dráhu, kterou zrovna čisťounce vysekal její uživatel na anglický trávníček, a navíc vysekal do vysoké trávy na prahu dráhy i název a přitom byl ještě pořád na místě, tak bylo rozhodnuto. Těch 450 m co jsem měl nad terén jsem sešrouboval dolů a posadil to celkem bez potíží a hladce na zem. Bylo půl páté odpoledne. Krásný teplý jarní den.

Jistě, dalo se letět dál. Dalo se bojovat a taky se dalo ignorovat TMA a další věci. Ale taky se to nemuselo dělat!

A tak jsme si s dětma udělali podvečerní výlet na Hostýn, sledovali západ slunce za naši téměř domácí Drahanskou Vrchovinu, a potom pomalu a opatrně, aby se dětem nedělalo zle v autě, jsme klouzali pod nachovějící oblohou domů. Prostě takový krásný den.

Den kdy jsem si hodně rozšířil obzory. A ze kterého si odnáším pocit, že jsem si létání užil skuteně naplno, tak naplno, jak jenom to bylo možné.

http://www.xcontest.org/cesko/prelety/detail:lukka/7.5.2011/11:12