Třinec - Bystřice pod Hostýnem

Výbušná vzduchová hmota, která u nás vydržela od rozpadu studené fronty před týdnem se konečně vlivem rychlého severovýchodního proudění přesunula do jiných končin a tak začalo být konečně počasí vhodné na uvažování o nějakém významnějším přeletu...
On totiž vzduch plný vody z krajiny zaplavené několikadenním deštěm, který i přes poměrně vysoký tlak pravidelně krátce po poledni i v rovinaté krajině exploduje a velmi rychle přejde do bouřek je dobrý tak leda pro naši milovanou zahrádku, která v té době velmi prospívá díky pravidelné a hojné zálivce :)

Už ve středu počasí vypadalo nadějně ale musel jsem volit mezi pracovními povinnostmi a létáním a tak jsem raději vynechal středu s předpovědí silnějšího větru a počkal až na čtvrtek slibující lepší výchozí situaci pro let na uzavřené trati.
Večer před letem jsem strávil na internetu a nad mapami a naplánoval několik variant tratí, které by mohly přicházet v úvahu.
Ze startovišť které pro severní situaci v Beskydech přicházejí v úvahu jsem zvolil Javorový a dal mu tentokrát přednost před Javorníkem, a to i když je dále a cesta na něj trvá o hodinu déle.
Do budíků jsem natáhl tři FAI trojúhelníky jejichž první rameno leželo na společné linii a podle vývoje situace bych mohl volit mezi jejich délkou, která byla od 30 km do 100km. Trojúhelníky jsem navíc měl položeny tak, aby v případě že vítr bude přecejenom příliš silný, bylo po prvním rameni možno pokračovat v cílovém letu směrem na Valašské Meziříčí a případně dále.

Díky brzkému rannímu startu, který pro mne znamená odjezd už v osm ráno z naší vesničky na pomezí mezi Vysočinou a Drahanskými vrchy, a bezproblémové "přestupní" zastávce v Prostějově do Formecova auta, přijíždíme na Javorový na moje poměry neobvykle brzo. V poledne letního času už stojíme na parkovišti na vrcholu kopce a o půl jedné mám připraveno vše k letu. Bohužel to co jsem viděl na půlnočním meteovýstupu z Prostějova je realita. Inverze přibližně od 2500 m, která rozlévá mraky vznikající výraznou termikou do rozsáhlých plochých útvarů. To je situace pro Javorový velmi nepříjemná protože vítr unáší mraky směrem na jih a ty na dlouhou dobu zastiňují předpolí severního hřebene. Jediným řešením v takové situaci je počkat až zatlumená termika otevře předpolí a to se na krátkou dobu osluní a pak to na kopci nese, ale je potřeba být rychlý, protože tento interval netvrá dlouho...

Startuji čtvrt hodiny před jednou těsně na začátku termického intervalu a poměrně bez problémů nabírám výšku. Formec zatím dokončuje přípravy a tak si letím otočit první otočný bod nad Třincem. V rovinách to docela pěkně ností a tak zpět na hřeben přilétám sice ve slušných 1300 m ale bohužel už v intervalu zástinu. Asi bylo třeba jít rovnou na trať, ale chtěl jsem se připojit k dalším rogalistům a dále postupovat ve větší skupině. Nakonec musíme s Formecem, který už také pluje vzduchem na svém Laminaru, hodinu bojovat o každý metr a trpělivě čekat až se předpolí zase otevře. Ale trpělivost se vyplácí a tak se nakonec zachraňuji když nalétávám stoupání na hraně úpatí kopce. V té době mám už výšku tak pomalu na dokluz na přistávačku. Naštěstí se mi daří stoupání velmi rychle ustředit a tak dříve než si padáčkáři všimli už točím nad nimi... Na startovišti vzniká panika a do vzduchu jde jeden kluzák za druhým... Mne těší, že rogala nejsou v defenzivě. A tak se až ve vzduchu po roce potkávám s Robertem Jaglařem a máváme na sebe. Je tu i Jarda Mikulášek, Artur Nedvěd, Vašek Šmíček a možná další, které jsem v tom mumraji nezaregistroval...

Robert s Jardou točí stoupák na jižní závětrné straně nad Tirou. Pouštím se za nimi a nechávám se zmítat divokými turbulencemi, ale protože už vím, že v rovinách to dnes funguje, tak beru jen výšku potřebnou pro přeskočení termické díry mezi hřebenem a rovinama a vyrážím pod slibný kumul západně od Třince. Dobírám do 1800 m což je odhadem tak 100m pod jeho základnou a protože je rozsáhlý mažu pryč... Další stoupání beru nad Vyšními Lhotami 1800 m podlétávám rozsáhlý kumul na jeho závětrnou stranu, čímž získávám dalších 150m výšky... to bohatě stačí na přeskok do oblasti Smrku ale ta se velmi rychle zastiňuje a i jižní severní kotel Lysé hory je ve stínu. Tak se protahuji nad Ostavicí a otáčím to směrem nad Čeladnou, která je jedním z mála míst zalitých sluncem...

Už to vypadá, že budu sedat na poli vedle golfového hřiště v Čeladné, ale čeladenské náměstí mne zachraňuje a v dvoumetrovém stoupání které postupně sílí stoupám až pod základnu dalšího rozsáhlého plochého kumulu... mám skoro 1900 m a na konec prvního ramene 100km tojúhelníku mi zbývá 5 km, které bez problémů dokloužu a točím otočňák. Kilometr východně po hřebeni středím další stoupání kousek od chaty na Pustevnách, kde turisti v nádherném počasí sedí na lavičkách a popíjejí pivo a já jim k tomu obstarávám program... Dotáčím základnu na doraz a získávám tak 2 200 m. Ale je třeba se rozhodnout co dál. Je 15:45 a vítr je docela silný, navíc vzduch v oblasti hor je dost turbulentní. Takže vzdávám boj o trojůhelník a pokračuji dále směrem na Valmez. Přeskakuji Rožnov a snažím se dostat co nejdále od hřebene Javorníku abych se vyhnul jeho závětří, ale i tak je to docela bitva... S pohodovým létáním to nemá nic společného, ale dneska tady nejsem na výletě :)

Chytám se nad Vidčema a pokračuji přes přehradu Bystřička, která je oproti loňsku už zase naplněná vodou, dále po návětrné straně Vsetínských vrchů směrem na Jarcovou. Stoupání je dost, ale jsou turbulentní a docela nevyzpytatelná. Navíc oblačnost v tomto prostoru rychle mizí jak se kondenzační hladina přibližuje inverzní vrstvě ale podle terénu se letět dá. Nad Jarcovou vytáčím Matějův oblíbený stoupák z Valmezu a pokačuji směrem na Hostýn.

Je 16:30 a jsem ve vzduchu už čtvrtou hodinu a začínám toho mít už docela dost... Nepomáhá už ani upíjení z camelbagu a tak beru poslední významné stoupání a letím si doklouznout pod Hostýn. Sedám 17 hodin v Bystřici pod Hostýnem a volám Formecovi, protože tuším že už začíná být pomalu nervózní. Hlásím pozici a balím. Je krásný téměř letní podvečer, teplý vzduch klouže po krajině a já čekám u vymraženého radegastu v plastovém křesílku na pumpě v Bystřici a koukám jak kolem "frčí" život a mám zcela určitě v obličeji ten mírně přiblblý výraz, který se dostavuje po dlouhém létání...

Tak je tady konečně zase sluníčko

Po téměř třech dnech souvislého deště... Už to vypadalo, že se nevyklube ani dnes, ale po poledni se během dvou hodin vyjasnilo na 3-4/8Cu. Najednou se ohřálo a tak jsme s Aničkou vyrazili alespoň na procházku, během které jsem si prohlížel oblohu. Ale musím říct, že hodina strávená v lese s vlastním dítětem, je skoro stejně dobrá jako hodina strávená ve vzduchu :) Ale už se těším... Zítra máme ještě povinnosti ve městě ale od pozítřka snad už budu moct vyrazit za létáním.

Vlekací soustředění v Táboře... jak to bylo :)

Tak jsem zase doma zpátky... Jak to probíhalo...?
Páteční lahev vína na palačáku jsem musel trochu zkrátit. Asi tak na 4 deci, abych mohl kolem jedné vyrazit domů zabalit si věci a naložit křídlo.
To se povedlo a vstávání ve 4 ráno po dvou hodinách spánku jsem úspěšně přežil a tak jsem stihl nakládání svých ostatků do auta Standy Pechy.
Po příjezdu do Tábora začalo všechno jako klasicky.. když se na akci nepřipravím pořádně a odfláknu to.. Hned při testu závěsů a trhaček jsem urval obě závěsná ouška na postroji, takže jsem hodinu strávil ručními pracemi s jehlou a nití.. Moje strategie jednoho vleku za dopoledního klidu byla ta tam a já byl připraven až po poledni. Příliš dlouho jsem váhal se startem a tak jsem startoval až ve chvíli kdy nad Táborem pršelo z přibližující se studené fronty. Prošvihl jsem tak tutové počasí na přelet. Pražáci ulétli 110 km FAI trojúhelník (Vyhnalík, Krofta, Vlk a další posedali na posledním rameni) Honza 70 km s návratem a Standa Pecha skoro dolétl 50km FAI trojúhelník ( přistál 5 km před cílem). Základny v prostoru instability před frontou byly až ve 3000 m ASL a stoupání kolem 8 m/s... prostě tutový den..
Po startu jsem se vypínal ve 100 m nad letištěm, protože jsem měl velkou výšku nad vlečnou (Martin Bibko mi pak říkal, že to vůbec nebylo moc a že jsem klidně měl vydržet). Nicméně se mi podařilo zachytit se a na tři stoupání dotočit pod základnu nasouvajících se rozpadů fronty. Pokus podlétnout rozpadovou oblast do termické zóny nevyšel a skončil jsem asi tak 2 - 3 km od prvního aktivního kumulu. Ten nademnou provokativně visel ještě celou dobu co jsem balil křídlo a čekal na svoz... Tím letový den skončil a pak už byla jenom hospoda 1 (segedínský guláš a pivo) a hospoda 2 (jenom pivo :).
Noc jsem strávil na zemi v předsíni sauny na letišti, kde spal Jarda Forman, který přijel po setmění se svým novým Laminárem na test křídla rovnou ve vleku...
Nedělní dopoledne začalo poletovým rozborem a Danovou přednáškou na téma "co všechno je špatně..."
Dopolední starty byly celkem v klidu ale základny připláclé k zemi nelákaly do vzduchu. Nakonec nás vhnala z letiště bouřka, kterou jsme pronásledovali až do Brna a několikrát nás skropila vodou.
Domů jsem dorazil kolem sedmé večer. Vyhladovělý, unavený, špinavý, ale spokojený. Ještě že má nastávajíci žena má na všechny tyto stavy recept a tak v pondělí ráno jsem už zase "v normálu" :)) Tak zase někdy na vlekání... nejbližší možnost je o víkendu 6. - 8. května v Šumperku.

Vlekací soustředění v Táboře

zítra ráno odjíždíme do Tábora na trénink letu v aerovleku... Vzhledem k tomu, že má být poměrně slušné počasí, tak docela váhám, jestli raději nejet na Straník. Přecejenom východní situace na začátku sezóny je velmi nadějné přeletové počasí... No ještě uvidíme..
Vzhledem k tomu, že ještě v pátek večer se jdu lehounce opít vínem na Medlaňák v Brně s kamarády z bývalé školy tak to bude asi ráno docela našlapané...

Vůbec nejsem sbalen, vlekací zařízení mám zabalené od loňského května a rok jsem jej nevytáhl a to vůbec nemluvím o mojí budoucí ženě a dceři, které se na to taky netváří nijak zvláště pozitivně...
Každopádně, pokud odjedu, tak se pokusím napsat reportáž a dát ji sem...

První letošní let a taky přelet

Po téměř nekonečně dlouhé zimě a několika neúspěšných pokusech dostat se za létáním na jaře alespoň za hranice, které ztroskotaly zejména na mém propadlém pase, je tady konečně příslib dobrého počasí s výhodnou jižní situací, vhodnou pro startoviště Straník, které téměř jediné je již touto dobou vhodné pro provozování závěsného létání... jak by řekl klasik. Prostě jsou dny, kdy závidím kolegům paraglidistům jejich o 10kg a 4m menší výbavu, kterou jsou schopni pomocí vlastních nohou vynést na rozumný start.

A protože předpověď počasí vypadá rozumně na celý víkend 8.-9. dubna, rozesílám hromadné SMSky s avízem o vypsání prvního kola HGCUPu. A protože předpověď vypadá velmi slibně již od pátku, beru si v práci volno a vyrážím už na páteční létání, ačkoli směr proudění v oblasti Fatry by měl ještě stále být severozápadní. Ona cesta na Straník pro člověka z Jižní Moravy zabere minimálně 3 hodiny, a tak se vyplatí zůstat déle. Koneckonců, máme si všichni po zimě co říct a na Straníku nikdy nebyla nuda.

Přijíždíme na kopec a už ze Zástraní je vidět několik kluzáků postavených na startu a taky naprosto prázdný vzduch nad kopcem. Hned další pohled směřuje ke stožáru s větrným rukávem a když se mi podaří zaostřit svůj zrak otupělý zíráním do monitoru, vidím to, co jsem vidět nechtěl. Avizovaný SZ je spíše sever, protože rukáv ukazuje přibližně 5m/s přímo ve směru startu, ale bohužel zezadu. V jednu jsme na kopci a stavíme křídla, přičemž pozoruji situaci a snažím se neztrácet naději. Na startovišti postává skupina paraglidistů, kteří přemýšlí o tom, jak vypsat disciplínu. Nakonec se všichni stěhují na severní startoviště, odkud se sice dá poměrně v pohodě odstartovat i s rogalem, ale představa, že při startu proběhnu několik metrů bahna na rozmáčeném startovišti, a pak si to všechno nacpu do postroje, mne vůbec netěší. Jsem tu sice kvůli létání, ale takovou touhu po prvním jarním letu nemám.

Je skoro půl čtvrté a ve mně uzrálo rozhodnutí zkusit to ze západního startu. Ještě chvilku kolem sebe s Romanem Černým, který je na tom stejně, chodíme polooblečení. Moje demokratické rozhodnutí "ty už jsi letos letěl, tak půjdeš první" nakonec všechno řeší. Roman vůbec nevzdoruje, a tak za chvíli spořádaně stojíme v uličce a pozorujeme fléry na startovišti sveřepě ukazující tak 4-5m/s přesně zprava. Po několika minutách vyčkávání termika konečně stáčí proudění směrem na start a taky ho zeslabuje. Roman zvedá křídlo a vyčkává na správný okamžik. Prosím ho polohlasně, aby se s tím moc nemazal, protože interval nebude dlouhý a chci se do něj ještě dostat, ještě štěstí, že mě neslyšel. Pak se Roman rozbíhá a na fléře na návětrné straně už vidím, že se obtékání vrací do původního směru. Není moc času a je potřeba spěchat. V podstatě v okamžiku, kdy se Roman rozběhl, jsem zvedl křídlo a jakmile se dostal na konec startovací plošiny, dlouhé přibližně 30m, začínám svůj start. Po pár opatrných krocích mi turbulentní poryv otočil křídlo asi o 30° doprava. Nenechávám se tím rozhodit a pokračuji ve startu se snosem. V půlce startovní plošiny už v pohodě letím, ale pokračuji v běhu pro případ dalších turbulencí. Na konci "zasouvám podvozek" a protože start proběhl naprosto hladce, okamžitě točím pravou na svah na severní nafukovanou stranu.

Snažím se zachytit se zde, protože vím, že v závětří hlavního hřebene Straníku směřujícího od východu k západu to při současném severním proudění nebude nic příjemného. Nicméně má snaha vymodlit si stoupáček z už nasvícených severozápadních luk se ukázala jako neplatná, a tak po jedné zatáčce ve stoupání směrem ke svahu, kdy jsem z něho na závětrné straně vypadl a dotáčel zatáčku tak metr nad jednoletými přírůstky smrčků pod severním startovištěm, vzdávám marný boj a spořádaně letím nechat se trochu pomasírovat na jižních svazích. Narozdíl od Romana, který opravdu nedal kůži zadarmo a bojoval až do poslední chvíle, mám trochu více výšky při průletu sedlem, a tak se mi daří i odklouzat od svahu, aniž by mne závětrné proudění stáhlo dolů. Louky na přistávačce už dávají alespoň nulu, a tak se pomalu s větrem posouvám směrem k jihu.

Není to nic příjemného a stoupání je silně turbulentní, naprosto nevyzpytatelně mizí a zase se objevuje a jádro pořád nikde. Roman pode mnou srdnatě bojuje a taky se pomalu zvedá. Konečně to nad továrnou trochu více zabere a daří se mi nastoupat 1200m. Stále po očku pozoruji druhou stranu Váhu a hlavně nasvícené severozápadní svahy masivu Martinských holí a vidím, že už bych to měl dát. A tak když stoupání jako obvykle z ničeho nic zmizí, nezdržuji se s jeho hledáním a vyrážím na přeskok Váhu.

Moje rozhodnutí se ukázalo jako správné, už kilometr za Váhem se při letu směrem k hřebeni dostávám do stoupavé plochy, kde se moje opadání snižuje z 1m/s na hodnoty těsně u nuly a těsně před jedním z malých vrcholků v předpolí hlavního hřebene nalétávám nádherně čistý dvoumetr, se kterým bez problémů stoupám až do 1800m. Více není třeba, mám 400m nad hřebenem a tak 200m nade mnou kondenzují ploché kumuly.

Na louce pode mnou dva paraglidisti ve výcviku nafukují své barevné vrchlíky a zkoušejí jaké to je. Možná o mně ví, možná ne. Vidím přilétat Romana a taky vidím, že pomalu sbírá výšku a že bude pravděpodobně úspěšný, tak na něj čekám. Vracím se asi 2km zpět proti větru pod ploché mraky a trochu se kochám krajinou. V hloubce pode mnou doklouzává několik padáků do cíle v Rajeckých Teplicích a vzduch je nádherně klidný.

Romanův Relief mezitím dobírá téměr moji výšku, a tak přibírám z 1500m zase do 1800m a vyrážím dále na trať. Bohužel pro nás oba Roman nepoužívá vysílačku, a tak domluva probíhá gestikulací křídlem, což znamená, že když vyrazím ze stoupání směrem k hřebeni, on pokračuje ve stoupání a pak se mne snaží dohonit. Ještě to budeme muset probrat.

Kloužu nad úpatím hřebene směrem k jihu na rychlosti optimální klouzavosti, která je u mého Combata někde kolem 50km/h a vítr v zádech mi z toho dělá příjemnou "cestovní" rychlost přibližně 70km/h. Občas mne nadzvedne kolmé žebro vybíhající z hlavního hřebene, který leží téměř ve směru proudění vzduchu. Výška ubývá jen pomalu, a tak si vychutnávám panorama zasněžených oblých vrcholů hřebene Martinských holí, na jehož konci jako ukazováček k nebi vztyčený ční majestátní Kľak.

Na úrovni Rajce na jednom ze severněji orientovaných hřebínků po chvilce hledání nacházím stoupání pocházející ze západně orientované "kapsy" tvořené dvěma blízkými žebry. Postupně jej středím na 1,5m a točím až do 1200m. Dole pode mnou na poli pálí ohýnek, jehož kouř se plazí překvapivou rychlostí po zemi přímo podél svahu. Jsem přibližně na úrovni Kľaku na konci údolí Rajce, které končí hradbou kopců, přerušených pouze několika údolími, sevřenými mezi úbočí a z mapy vím, že je potřeba překonat asi 10km tohoto terénu. Moc se mi nechce, a tak si jenom tak poletuji na místě.

Přilétá Roman, taky se pokouší se ještě zvednout, ale v zápětí asi dělá to stejné rozhodnutí jako já. Kroužím nad jediným světlým polem v širokém okolí, od nějž si slibuji, že není zorané a možná je i porostlé loňskou travou, takže by to mohlo být přistání do suchého. Čímž signalizuji opět křídlem, že tady to vidím na přistání. Roman sice chvilku vypadá na to, že si vybral hned vedlejší, mnohem větší, ale zato zorané a povláčené pole. Pak ale otáčí a přistává na "mou" přistávačku. Ještě se trochu vozím, a pak sedám po ukázkovém C obratu a klidném přiblížení jako do peřinky pár desítek metrů od něj.

Je podvečer nádherného letového dne, poměrně teplo, a tak se oba s mírně přiblblými úsměvy na tvářích fotíme před křídly na místě přistání. Hlásíme koordináty pro svoz. Vzhledem k tomu, že sedíme u cintorína a Roman, právě když jsem přistával, zjistil od majitele buginy, která nezapře původ v "domácím chovu", že se cintorín nalézá ve vesnici Ďurčinná, nebude s navigací svozu problém. Sotva zabalíme, je tady svozová Avia s Tomášem Fussgangerem za volantem. Takže jenom naložit a zpět na Straník.