A protože předpověď počasí vypadá rozumně na celý víkend 8.-9. dubna, rozesílám hromadné SMSky s avízem o vypsání prvního kola HGCUPu. A protože předpověď vypadá velmi slibně již od pátku, beru si v práci volno a vyrážím už na páteční létání, ačkoli směr proudění v oblasti Fatry by měl ještě stále být severozápadní. Ona cesta na Straník pro člověka z Jižní Moravy zabere minimálně 3 hodiny, a tak se vyplatí zůstat déle. Koneckonců, máme si všichni po zimě co říct a na Straníku nikdy nebyla nuda.
Přijíždíme na kopec a už ze Zástraní je vidět několik kluzáků postavených na startu a taky naprosto prázdný vzduch nad kopcem. Hned další pohled směřuje ke stožáru s větrným rukávem a když se mi podaří zaostřit svůj zrak otupělý zíráním do monitoru, vidím to, co jsem vidět nechtěl. Avizovaný SZ je spíše sever, protože rukáv ukazuje přibližně 5m/s přímo ve směru startu, ale bohužel zezadu. V jednu jsme na kopci a stavíme křídla, přičemž pozoruji situaci a snažím se neztrácet naději. Na startovišti postává skupina paraglidistů, kteří přemýšlí o tom, jak vypsat disciplínu. Nakonec se všichni stěhují na severní startoviště, odkud se sice dá poměrně v pohodě odstartovat i s rogalem, ale představa, že při startu proběhnu několik metrů bahna na rozmáčeném startovišti, a pak si to všechno nacpu do postroje, mne vůbec netěší. Jsem tu sice kvůli létání, ale takovou touhu po prvním jarním letu nemám.
Je skoro půl čtvrté a ve mně uzrálo rozhodnutí zkusit to ze západního startu. Ještě chvilku kolem sebe s Romanem Černým, který je na tom stejně, chodíme polooblečení. Moje demokratické rozhodnutí "ty už jsi letos letěl, tak půjdeš první" nakonec všechno řeší. Roman vůbec nevzdoruje, a tak za chvíli spořádaně stojíme v uličce a pozorujeme fléry na startovišti sveřepě ukazující tak 4-5m/s přesně zprava. Po několika minutách vyčkávání termika konečně stáčí proudění směrem na start a taky ho zeslabuje. Roman zvedá křídlo a vyčkává na správný okamžik. Prosím ho polohlasně, aby se s tím moc nemazal, protože interval nebude dlouhý a chci se do něj ještě dostat, ještě štěstí, že mě neslyšel. Pak se Roman rozbíhá a na fléře na návětrné straně už vidím, že se obtékání vrací do původního směru. Není moc času a je potřeba spěchat. V podstatě v okamžiku, kdy se Roman rozběhl, jsem zvedl křídlo a jakmile se dostal na konec startovací plošiny, dlouhé přibližně 30m, začínám svůj start. Po pár opatrných krocích mi turbulentní poryv otočil křídlo asi o 30° doprava. Nenechávám se tím rozhodit a pokračuji ve startu se snosem. V půlce startovní plošiny už v pohodě letím, ale pokračuji v běhu pro případ dalších turbulencí. Na konci "zasouvám podvozek" a protože start proběhl naprosto hladce, okamžitě točím pravou na svah na severní nafukovanou stranu.
Snažím se zachytit se zde, protože vím, že v závětří hlavního hřebene Straníku směřujícího od východu k západu to při současném severním proudění nebude nic příjemného. Nicméně má snaha vymodlit si stoupáček z už nasvícených severozápadních luk se ukázala jako neplatná, a tak po jedné zatáčce ve stoupání směrem ke svahu, kdy jsem z něho na závětrné straně vypadl a dotáčel zatáčku tak metr nad jednoletými přírůstky smrčků pod severním startovištěm, vzdávám marný boj a spořádaně letím nechat se trochu pomasírovat na jižních svazích. Narozdíl od Romana, který opravdu nedal kůži zadarmo a bojoval až do poslední chvíle, mám trochu více výšky při průletu sedlem, a tak se mi daří i odklouzat od svahu, aniž by mne závětrné proudění stáhlo dolů. Louky na přistávačce už dávají alespoň nulu, a tak se pomalu s větrem posouvám směrem k jihu.
Není to nic příjemného a stoupání je silně turbulentní, naprosto nevyzpytatelně mizí a zase se objevuje a jádro pořád nikde. Roman pode mnou srdnatě bojuje a taky se pomalu zvedá. Konečně to nad továrnou trochu více zabere a daří se mi nastoupat 1200m. Stále po očku pozoruji druhou stranu Váhu a hlavně nasvícené severozápadní svahy masivu Martinských holí a vidím, že už bych to měl dát. A tak když stoupání jako obvykle z ničeho nic zmizí, nezdržuji se s jeho hledáním a vyrážím na přeskok Váhu.
Moje rozhodnutí se ukázalo jako správné, už kilometr za Váhem se při letu směrem k hřebeni dostávám do stoupavé plochy, kde se moje opadání snižuje z 1m/s na hodnoty těsně u nuly a těsně před jedním z malých vrcholků v předpolí hlavního hřebene nalétávám nádherně čistý dvoumetr, se kterým bez problémů stoupám až do 1800m. Více není třeba, mám 400m nad hřebenem a tak 200m nade mnou kondenzují ploché kumuly.
Na louce pode mnou dva paraglidisti ve výcviku nafukují své barevné vrchlíky a zkoušejí jaké to je. Možná o mně ví, možná ne. Vidím přilétat Romana a taky vidím, že pomalu sbírá výšku a že bude pravděpodobně úspěšný, tak na něj čekám. Vracím se asi 2km zpět proti větru pod ploché mraky a trochu se kochám krajinou. V hloubce pode mnou doklouzává několik padáků do cíle v Rajeckých Teplicích a vzduch je nádherně klidný.
Romanův Relief mezitím dobírá téměr moji výšku, a tak přibírám z 1500m zase do 1800m a vyrážím dále na trať. Bohužel pro nás oba Roman nepoužívá vysílačku, a tak domluva probíhá gestikulací křídlem, což znamená, že když vyrazím ze stoupání směrem k hřebeni, on pokračuje ve stoupání a pak se mne snaží dohonit. Ještě to budeme muset probrat.
Kloužu nad úpatím hřebene směrem k jihu na rychlosti optimální klouzavosti, která je u mého Combata někde kolem 50km/h a vítr v zádech mi z toho dělá příjemnou "cestovní" rychlost přibližně 70km/h. Občas mne nadzvedne kolmé žebro vybíhající z hlavního hřebene, který leží téměř ve směru proudění vzduchu. Výška ubývá jen pomalu, a tak si vychutnávám panorama zasněžených oblých vrcholů hřebene Martinských holí, na jehož konci jako ukazováček k nebi vztyčený ční majestátní Kľak.
Na úrovni Rajce na jednom ze severněji orientovaných hřebínků po chvilce hledání nacházím stoupání pocházející ze západně orientované "kapsy" tvořené dvěma blízkými žebry. Postupně jej středím na 1,5m a točím až do 1200m. Dole pode mnou na poli pálí ohýnek, jehož kouř se plazí překvapivou rychlostí po zemi přímo podél svahu. Jsem přibližně na úrovni Kľaku na konci údolí Rajce, které končí hradbou kopců, přerušených pouze několika údolími, sevřenými mezi úbočí a z mapy vím, že je potřeba překonat asi 10km tohoto terénu. Moc se mi nechce, a tak si jenom tak poletuji na místě.
Přilétá Roman, taky se pokouší se ještě zvednout, ale v zápětí asi dělá to stejné rozhodnutí jako já. Kroužím nad jediným světlým polem v širokém okolí, od nějž si slibuji, že není zorané a možná je i porostlé loňskou travou, takže by to mohlo být přistání do suchého. Čímž signalizuji opět křídlem, že tady to vidím na přistání. Roman sice chvilku vypadá na to, že si vybral hned vedlejší, mnohem větší, ale zato zorané a povláčené pole. Pak ale otáčí a přistává na "mou" přistávačku. Ještě se trochu vozím, a pak sedám po ukázkovém C obratu a klidném přiblížení jako do peřinky pár desítek metrů od něj.
Je podvečer nádherného letového dne, poměrně teplo, a tak se oba s mírně přiblblými úsměvy na tvářích fotíme před křídly na místě přistání. Hlásíme koordináty pro svoz. Vzhledem k tomu, že sedíme u cintorína a Roman, právě když jsem přistával, zjistil od majitele buginy, která nezapře původ v "domácím chovu", že se cintorín nalézá ve vesnici Ďurčinná, nebude s navigací svozu problém. Sotva zabalíme, je tady svozová Avia s Tomášem Fussgangerem za volantem. Takže jenom naložit a zpět na Straník.
Žádné komentáře:
Okomentovat