Tak už v tom zase lítám....

... i když bych měl asi spíše napsat "tak už zase skáču přes kaluže". Jenomže to by tam nebylo to lítání. A to je právě důležité. Protože už zase skáču přes kaluže. Teda vlastně lítám. No, tak já vím, že nejsem zrovna nejlepší vypravěč, ale souvisle vyprávět neumí skoro nikdo.

Dva letové dny před nedávnem na slovenském Straníku mně uvedly zpět do kolotoče a hned ten třetí letový den, který vyšel tentokrát na Javorový už jsem měl ono správné svrbění a věděl jsem, že dneska to kolem kopce za moc stát nebude a že mně tam nic neudrží. Na sobotní "předkolo" ve formě beskydského trojboje jsem se ještě nedostal, protože Jarkovy problémy s neštovicema právě vrcholily a já jsem neměl důvod v tom nechávat mou drahou ženu samotnou. Jak už to tak bývá, to nejhorší se odehrálo právě v noci z pátku na sobotu a od té chvíle to už bylo jenom lepší. A tak když sobota proběhla v relativním klidu a já neustále vzdychající a zadumaný jsem se lopotil s domácíma pracema a každou volnou chvilku chodil pozorovat na dvorek  nebe na kterém defilovaly učebnicové řady ve výšce rozhodně přes dva tisíce metrů nad mořem. Moje drahá žena se nademnou slitovala a večer za mnou přišla, abych už konečně jel. A já rád jako nikdy poslechl. Vlastně si jenom těžko dovedu vzpomenout, kdy jsem ji poslechl ochotněji :)

A tak jsem se v neděli ráno, nabalený už z pátku na trojboj, na který se mi odjet nepodařilo, vypravil pěkně v poklidu směrem Beskydy. Na Gutské Baště jsem zastihl většinu z účastníků včerejšího závodu a sním souvisejícího večerního společenského programu jak se pomalounku vykulují z pokojů a chystají na nedělní létání. Na vlastově střeše se našlo místo pro moje křídla a v arturově Puntíku i pro mé ostatky a tak jsem v neuvěřitelných jedenáct hodin stál na vrcholu Javorového a nasával atmosféru a horský vzduch při čekání až dojede můj kluzák. Pak už to šlo obvyklým způsobem - postavit, ulovit Artura, aby mi na kopci prohlídl křídlo kvůli technické, zabalit nepotřebné věci, nacpat je v postroji kam se dá a pak hurá do vzduchu. Za tu dobu stihl ještě jakýsi povětrník s padákovým kluzákem proskočit Matějovi dvakrát křídlem tam a zpátky, takže měl Matěj ten den po létání a mohl se vyžít aspoň v papírování... Ale je to tady. De se na věc. Už jsem oblečený delší dobu (tlačím tak na pilu kluků co staví až nahoře, protože jim to dycky trvá, než dojdou až na start) a když vídím, že se už přesunují ke startu, zapínám se do křídla a du do uličky před ně. Pár padáku to tam sice blokuje, ale jsou velmi korektní a nemám vůbec problém se dostat na start a odstartovat. Chvilku se orientuji v prostoru, protože je to koneckonců už dlouho co jsem tu nebyl a tak musím znova trochu zavzpomínat, jak že to tady vlastně chodí a hlavně musím zjistit jak moc a kterým směrem fouká, abych si udělal představu o tom, kde se to udělá. Nosí celý kopec, ale nikde žádný skutečný stoupák a je to tak už delší dobu, takže je jasné, že to každou chvílí musí propuknout. Prostorový obraz termiky se ohmatáváním postupně skládá a už tuším kde to asi začne. A tak se tam motám co nejvíc a snažím se kroužit, abych svahující v nejvyšším patře upozornil, co že tam hodlám dělat. Pár minutek takhle kolem sebe se dvěma padáky kroužíme v takové lepší nule na čepici svahovacího kumulu a pak.... Pi pi pi pipipipi píííííííííí a je to tady. Nádherný skoro třímetr, od kopce až do mraku. Ze začátku je trochu rozbublaný ale potom už zklidní a je to výtah jak má být. Dva tisíce, dva jedna, dva dva. Dva tři se dívám už na mrak zblizka a tak si trochu odlítám abych do něj nevletěl z rozběhu. To už vidím dole v hloubce pod sebou i Vlastu jak právě točí své první obraty a tak se už jenom tak vozím a čekám až nastoupá. Když mu to dole zabere, tak popolítnu pod jeho mrak a dotočím čistou základnu 2 600 a na jejím okraji směrem na domluvenou trasu (Javorový - Radhošť - Javorový s tím, že na zpáteční cestě přes roviny ve Frýdku z toho zkusíme udělat nějaký skorotrojúhelník) na něj čekám. Vlasta se zorientoval správně a už ho vidím ve své výšce jak uvnitř mraku rozjíždí křídlo a vylétává mým směrem. Paráda, všechno klape.

stojím ve frontě na start - z pohledu vlastova fotoaparátu

Mockrát už jsem letěl tímhle směrem. Nejčastěji "na babu" předkem hor přes Prašivou a nebo "méně na babu" přes údolí Řeky na předhůří Travného a dál na Lysou, ale dneska ta skvostná výška a vítr jednoznačně severovýchodní až východní velí letět "na tvrďáka" po východní straně Travného na Kobylík a východní svahy Lysé. Nádhera. Pocit z toho letu se těžko dá napsat, to se musí zažít. Ani fotky nepomohou. Hluboko dole pod náma se plazí po stromech několik padáků, kteří podle všeho míří naším směrem, ale nezávidím jim to. Nechtěl bych tam dole v těch místech být. Nad Travným máme pořád ještě dva tisíce a přitáčíme, ale silný stoupák tu není a tak mířím dál. Vlasta zkouší varianty a vidím ho odlítat někam směrem do hor. Tam nad to území nikoho mezi Lysou a slovenskýma hranicema, kde není moc kde dobře přistát a mobily fungují jenom na vrcholcích kopců.. Přelétávám nad Šance a nad údolím kroužím s větroněm v mírném stoupání a čekám až se Vlasta vrátí z výletu.
Když je tady tak pokračujeme nad Smrk, kde dotáčíme zase trochu výšky. Jde to dobře, takže vždycky točím jenom dokud to samo jde a pak zase dál. Teď je to vlastně rameno po větru, tak se to dá takhle řezat. Skáču směrem na Kněhyni.Vlasta je kdesi nademnou a protože nemá rádio, tak spoléhám na to, že sledujie co dělám. Východní strana Kněhyně je v závětří Smrku a tak moc nenosí a stoupák tu taky není, tak přelétávám kolem Pusteven a beru stoupání na východní straně Nořičí hory. Motají se tu jacísi padáci ale jsou tak nějak rozeseti po kopci a lítají spíš na svahu. I větráci tu poletují. Ti zase v rovině nad Kunčicema, takže už to nosí i v předpolí. Dotáčím na přeskok k Radhošti a letím se podívat na vrcholek. Zrovna tam svahují dva padáci a když se k nim blížím, tak jim to začíná zabírat. Paráda. Připojuju se a kochám se výhledy. Sluníčko pěkně svítí, je ještě brzo a půlku trasy mám za sebou. Mraky směrem dál řídnou a lítání po větru je pro padáky, tak vyhlížím Vlastu, že se zase jako obvykle vysype odněkud z mraku a prosmaží to stovkou nademnou. Ale Vlasta nikde. Jsem zase zpátky nahoře a musím se smířit s tím, že jsem sám. Někde jsem ho ztratil. No nic. Tak deme na to. Proti větru to už nebude taková pohodička, ale jak už jsem psal, po větru umí lítat kde kdo, ne? :)
Že to nebude taková pohodička zjištuji v zápětí. Žere mně to slušně a na Stolové už mám skoro jenom výšku kopce. Padáci furt svahujou a hele, tady je to startoviště! A slušně zarostlé. Z kdysi pěkného paloučku, ze kterého jsem párkrát odstartoval v počátcích svého létání je dneska už jenom takový plácek ze kterého vybíhá dopředu něco jako širší pěšinka vyžvýkaná v okolních stromcích která se povážlivě brzo úží a mizí v souvislém porostu... No oni mají tu nosnou plochu šest metrů nad sebou, tak jim to asi tak nevadí,že je při startu ošlehává jehličí a za ponožky je tahá maliní a ostružiní. Pro mně by to už asi nebylo. Brrr. Hledám preventivně nějakou louku, kde by se to dalo posadit a nemůžu najít ani tu tehdejší přistávačku. Zato tady mají krásné golfové hřiště. A támhle dál na kopečku mezi Čeladnou a Ostravicí je další. Dostat takhle pecku do čela golfovým míčkem při pokusu o přistání na farway. To by asi nebylo nic příjemného :) Ale támhle hned vedle náměstí v Čeladné tam je louka jako kráva. Je sice trochu daleko, ale je tam ,no ne?
Takhle si přemýšlím a taky dumám, že ti padáci pořád tak kopaji do šišek. Že by jim to nefungovalo? No to snad ne! Ale opatrnost je na místě a tak šňupu a snažím se neplýtvat výškou. Pomalu se posouvám přes Velkou Stolovou na Malou Stolovou a na jednom z jejích žeber to konečně zabere. Stoupák je takový divně klidný a slabý, ale je tam. Ony si velké hřebeny vytvoří v závětří často svoje vlastní mikroklima a funguje to v něm jinak než je ten den obvyklé. Ale teď je mi dobré cokoli a tak točím a točím, abych měl zase výšku na přeskok na Smrk. Teprve tam je klíčové místo. Tam je potřeba dobrat co jde a nejlépe ještě něco navíc. Takže podobně jako před tím, nedotáčím maximum, ale jakmile mám výšku na přeskok du dál. Na smrku je stoupák klasicky nad vrcholem a je pěkný a silný. Ani cestou tam ani cestou zpátky jsem se kopci moc nepřiblížil. Škoda. Nahoře na kótě se občas dějou zajímavé věci. Posledně se tam slunila velmi pohledná turistka. To ticho tam a ta odtrženost od světa dole jim občas dávají pocit, že je tam nic nemůže překvapit. Takže pánové pěkně potichounku a polehounku, abychom si to nepokazili! :)
No ale zpátky k věci. Že to nebude zadarmo, ten přeskok ze Smrku na hřeben Malchoru, to bylo jasné od začátku. Taky proto jsem dobíral co se dalo a neponechal jsem nic náhodě. Ale i tak  mně to překvapilo. Klouzákem 1:4 jsem se řítil směrem k zemi a pořád to nebralo konce. Sice to vypadalo, že bych to někam do prostoru nad hřeben nakonec měl dotáhnout, ale jak vidno i z toho co píšu vyměkl jsem. Težko říct. Možná jsem měl zvolit cestu kterou jsem letěl v opačném směru a protáhnout to přes hráz přehrady Šance na Jihovýchodní svahy Lysé. Ale měl jsem v hlavě to, že se budu potřebovat dostat do roviny u Frýdku, abych tam vymyslel ten třetí bod trojúhelníku. Nakonec jsem se zachraňoval v 1200 m nad továrničkou na severozápadním svahu Ostré. Takže tudy to nepude a když tak leda do země... No nic. Varianta brod.... Šup naproti na Ondřejník. Ten je tak otočený, že prostě nosit musí, protože jestli nebude nostit on, tak už fouká rovnou z nebe přímo do země a je hotovo. A pak se po Ondřejníku vyvezu směrem do roviny a tou to dotáhnu zpátky pod Javorový. Protože jak už delší dobu koukám, nad Místkem roste hřib jako kráva a když se mi podaří dostat se na jeho návětrnou stranu, tak to bude "zadara".
V půlce Ondřejníku jsem ho našel. Ten jeden jediný stoupák který to mohl vyřešit. Vynesl mně zpátky do těch závratných výšek a byl klidný jako právě nakrmené nemluvně. Skoro se mi ho nechtělo opouštět a tak jsem ještě fotil a kochal se a vymýšlel co bych ještě mohl udělat, abych ještě nemusel pryč. Jenomže čas je neúprosný a běží pořád dopředu a taky ten krásný hřib koukám už začíná chrlit zdola všechno možné. Takže konec kochání a de se na to, dřív než bude pozdě.

Kochání nad Ondřejníkem

Připojuji se k jeho návětrném okraji někde severně od Frýdlantu. Na Frýdlantském letišti maji vytažené na ploše snad všechny větráky co tam mají, ale nevypadají na to, že by je chtěli používat k tomu účelu pro který byly postaveny. A je to i docela pochopitelné, protože všude kolem nich je tma jako večer a to že Janovické planiny jsou krásně nasluněné nevidí, protože je mají za obzorem. Letišťátko na Bahně utopené v hluboké tmě je kousek přede mnou a mi se hned vybavují moje první lety za vlečnou, Jardův karavan na letišti, arturovo přistání dva metry za ním, Tonda Lipina a jeho vlečná, doktor co ještě pracoval a žil v ostravě a lítal v Beskydech a na Combatu, přistání Jožky Chýlka metodou vysunutých brzdicích tenisek a spousta dalších věcí. Sakra, že bych byl už tak starý?? Myslím tím, že neudržím nit. No zpět k létání...
Návětrná strana mraku drží a po cestě mně odbdaruje sprškou krup a pak i vodních kapek a za chvilku je tady už sluníčko a nahřáté louky u Janovic. Vidím pod sebou přehradu na Bašce, která je vypuštěná - tam jsem se jezdíval na kole z Ostravice koupat a za holkama. A předemnou se skví betonové plochy Nošovické fabriky na nejlepší korejská auta ze srdce evropy. Pořád nevím jestli mám spíš vsadit na roviny za dálnicí a nebo  to vzít k horám. Skoro bych si hodil minci, ale pak vidím na Prašivé točit rogalo a je rozhodnuto. Jenomže takováhle rozhodnutí obvykle stojí za starou bačkoru a taky že jo. Nedotáhl jsem to ke kopcům v dostatečné výšce a tak jsem musel vydriftovat do předpolí, kde sice stoupáky byly, ale tak ufouknuté, že co jsem natočil to jsem ztratil ve snosu. Pohrdl jsem i poslední šancí držet se metrového stoupáku, který byl sice s ukrutným snosem, ale viděno zpětně by mně asi dostal zpátky do míst odkud jsem se chybně vydal směrem k horám a mohl bych tam snad úspěšněji složit reparát pokusem přes roviny. A protože se takové chyby nepromíjí bylo mi přisouzeno stát se posledním pilotem letecké části včerejšího trojboje. Přistál jsem přesně na té louce u Komorní Lhotky, kde sedali v závodě kluci včera. Takže můžu tak leda s omluvou všem kteří se zůčastnili prohásit, že jsem se nakonec zůčastnil taky a že jsem to sice zalétl nejpomalejí, ale zato přes Radhošť!