První zářez z odvijáku

start: Jabloňov (2 km vlekací cesta) 17. 6. 2007 12:02 UTC
přistání: Knínice u Boskovic (agroletiště s modelářským provozem) 14:40 UTC
55km 2:36h A1max: 2 247 QNH A2: 1859 A3: 6 045 VarioMax: 9.0 m/s VarioMin - 7.8 m/s

Start ze Staňovy Dolly, po deseti metrech ve vzduchu, nádherný velmi klidný stoupavý let přes několik stoupáků po cestě (staňovi kluci - řidič+brzdař - to opravdu umí... to se musí nechat). Vypnutí v 600 m (úplně jsme při mém vleku odmotali lano, které se na konci utrhlo, bohužel jsem ho právě v té chvíli odpojil, takže ho kluci museli hodinu hledat, tímto se všem zůčastněným, včetně Formeca, který musel na svůj start čekat velmi omlouvám a za trest vyrobím Staňovi padáček na konec lana, aby klesalo pomaleji..)

Po startu jsem se poměrně bez potíží zachytli a nastoupal pod mraky, které se bohužel už začínaly rozlévat... Snažil jsem se z pod rozpadu ulítnout, ale rostlo to rychleji, než jsem stačil letět... Naštestí jsem nebyl moc nízko a i ten rozpad docela nosil.. Přes Tišnov jsem pokračoval směrem na Boskovice (to už je u nás doma) a po cestě jsem poprvé přeletěl svůj domov ve Voděradech. Jelikož rozpadu ne a ne uletět, vrátil jsem se s tím, že v nejhorším přistanu doma... to bude slávy.. :) Nad našima to docela nosilo a tak jsem jim tam skoro hodinu poletoval nad hlavama v nulkách mezi 800 a 1000 metry. Pak se rozpad soustavným sledováním mého úsilí unavil a rozpadl (co jiného se taky od rozpadu dá očekávat) a já jsem letěl vyzkoušet káněcí domov, kde už několik let na procházce pozoruju káňata čmuchat termiku a bylo to tam... tak jsem se vydal dále, s tím že prozkoumám jak nosí okolí několika "vlekacích" cest, které jsem si vytipoval kousek od nás... nebylo to nic moc, ale kůži jsem zadarmo nedal nad jednou vlekací cestou jsem se sbíral z cca 200m, údolím proudil vzduch jižně takže jsem kroužil v takové nudličce nuličce a na deset otáček jsem udělal kilometr... bohužel horizontálně... vertikálně tak deset metrů...

Vzpoměl jsem si na finále vleku, které jsem letěl s hrazdou úplně naplno od sebe... a zkusil jsem to i bez vlečného lana... Možná mi to nebudete věřit, ale Combat krouží naplno odtlačený při 28 km/h a ještě to jde řídit !!!! Podotýkám v klidném slabém stoupání, takže až to budete zkoušet se svými křídly, tak případné problémy nesvádějte na mně :) Mně to zachránilo nulu jsem užužlal na půlmetr (snos pořád šílený) a půlmetr po několika přestředění zoptimalizoval na metr... do 1400 pak mi to, jako už po několikáté ten den, vypli... Odhaduju to na střih... protože dole snos jižní nahoře uragán 20 km/h od západu... takže jsem si ještě oblítal okraje velké údolní pánve Malé Hané... a sednul po 2hodinách a 36ti minutách na malém letišťátku, kde modeláři kvůli mně dočasně přerušili akrobatickou produkci, kterou ovšem hned po mém předpisovém dosednutí, znovu spustili...

Děkuji Staňovi, že neváhal a vyvezl svůj "vlekací cirkus" pořádný kus za humna. Děkuji jeho vlekařům neboť se mi nedostalo lepšího zacházeni (myslím co se týče odvijáku :) Děkuji Formecovi, že mně nečastoval hrubými výrazy, když jsem "mu" ztratil vlečné lano a on pak nemohl hodinu startovat a když už startoval, tak to už nebylo na zachycení... a rovněž mu děkuji, že obětavě pro mně přijel mým autem, ačkoli to vůbec nebylo po cestě domů...

p.s. na Standovu radu jsem si na postroj přišil dvě vlekací oka navíc a to na úrovni pasu, do kterých dávám spodní závěs, opravdu je to lepší než uchycení do jednoho místa, jak jsem to popisoval v předchozím postu...

Odvijáky na Nových Sadech

Minulý víkend jsme na Nových Sadech s Formecem vyzkoušeli novou alternativu, jak se dostat do vzduchu... Start na odvijáku...
Absolvoval jsem dva vleky jeden do půl délky jízdy vlečného auta, vypnutý z vlastního rozhodnutí - bylo potřeba udělat drobnou úpravu na vypínacím zařízení a druhý se silným bočním větrem (stejně jako ten první) bez termiky do 200m nad plochu... auto Šikecův Volkswagen dojel na konec dráhy a dál už bylo jenom pole, Ukrajina, Ruská sibiř a Barentsovo moře... ;)
Formec rovněž úspěšný start a vypnutí z vlastního rozhodnutí v půlce dráhy vlečného auta...
Pak nás vyhnala bouřka... která mi při mém druhém vleku zabubnovala kapkama deště na horní potah mého kluzáku, ale i tak jsem velmi spokojen...

Moje dojmy (zdůrazňuji moje osobní dojmy :) to jenom pro ty, co se ve všem rýpou a hned chtějí generalizovat...
Start na odvijáku je výrazně klidnější, než aerovlek, let probíhá na normální rychlosti (tracklog stáhnu a umístím na FTP co nejdříve) myslím, že po zacvičení obsluhy na specifika vzletu ZK, bude možné vlekat na nových sadech do 300 - 400m (je tam kratší dráha)
v dosahu je i 2 km vlekací cesta severojižním směrem, kde se údajně padáci vlekají až do 600m
všechny tři vleky probíhaly za bočního větru (zhruba 3-6m/s 30 - 50° zprava) a byly bez kritických okamžiků (vyjma mého druhého startu na příliš krátkém laně ;) pozor na úplav za autem...
můj dojem je, že je možné startovat z nohou i za velmi malého větru, ale v tom případě je vhodná dolly (asi potvrdí Staňa Pecha, který má rozsáhlé zkušenosti s odvíjením)

Použité vypínací zařízení:
obě naše vypínací zařízení se skládaly z:
2 ks běžných trubičkových vypínačů s jehlou
1 ks "váhového" lanka s elastickou charakteristikou zatěžování
1 ks vypínací trhové pojistky

...oba trubičkové vypínače byly upevněny do dvojice karabin ve vlekacích závěsech na prsou postroje (vlekali jsme se jenom za pilota), váhové lanko je uvázáno tak aby kratší strana byla co nejratší (zhruba 30 cm mezi oky) a delší strana byla tak dlouhá, aby při startovním postoji nebránila v manipulaci s křídlem. Krátká strana je upnuta do "horního" vypínače a jde přímo vpřed k vlečnému lanu. Dlouhá strana je upnuta do spodního vypínače a jde pod hrazdou. Lanka do vypínačů upnuta bez pojistek - napřímo. Hlavní oko "váhového" lanka jsme osadili karabinou a tu připojili k vlečnému lanu přes pojistku s trhací silou zhruba 150 kg. Pojistka nepraskla v při žádném ze tří vleků.


video z odvíjení je na:
"ftp://hg@cartman.shopsys.cz/video z odvíjení 070526"
přístupové klíče na toto ftp jsou k dispozici u mne na : lukas.klika(at)gmail.com

Report - víkend 19. - 20. května na Černé hoře

Sobota 19. května - start Černá hora
Dostupy 1 600m / max. výška 1 696m, pak silná inverze... bezoblačná termika... 1,5h blatouch... nikdo neulítl nic.. Já jsem přistál v terénu při návratu zpět z Žalého, asi 3 km přes kopec od přistávačky.

Sobota 20. května - start Černá hora
dostupy 2 000 - 2 100 m / max. 2 177m (v mraku) vítr JJV cca 15 - 20 km/h. Jedna skupina otočila 1. OB (Černá studnice) 100 km FAI a pak se vydala po druhém rameně mírně proti větru... Skončili mezi Kozákovem a Jičínem (tedy pokud jsem poslouchal dobře ve vysílačce - byl tam hrozný zmatek... někdo celou dobu vysílal..). Druhá skupina z 1. OB letěla na Ještěd a přistála pod Rašovkou... Já jsem letěl Černá hora - Černá studnice - Ještěd... FlyChart ukazuje zhruba 55 km.
Sedl jsem po třech hodinách a několika neúspěšných pokusech prosadit se proti větru a alespoň kousek se vrátit zpět, na letišti v Českém dubu... Dále jsem letět nemohl, ačkoli to rozhodně šlo, protože jsem neměl zajištěný svoz a hrozilo, že tam zůstanu. Bylo 16:30 a v té době byly celé centrální krkonoše jeden dlouhý aktivní kumul... a termika vrcholila...
Můj názor je, že jsme měli letět o hodinu až dvě později... a možná 80 - 100 km FAI opačným směrem... před Černou jsem z Černé studnice viděl dvě řady sahající poměrně daleko do rovin, které by možná umožnily otočit 2. OB (Trosky), od něj se vydat s větrem v zádech na 1. OB (Černá studnice) a pak se zaťatýma zubama na přední hraně toho hřebenového kumulu zpět na Černou horu...

tolik hlášení, detaily "u táborových ohňů"

FAI 65 km Černá hora - Vysoké nad Jizerou - Nová Paka - Černá hora

Když jsem si letos v zimě konečně, po dlouhé době váhání, hledání a opouštění slepých cest, koupil PDA s navigací, vůbec jsem netušil jak zásadním způsobem promluví do mého logbooku.
Poté co jsem úspěšně nainstaloval a rozběhal soft i GPS jsem si „cvičně“ zadal cíle mých oblíbených leteckých „výpadů“ směrem do hor a nechal si sestavit trasy k nim... Jenom pro srovnání jak moc se mé „léty praxe vypilované“ trasy budou shodovat s tím, co mi nabídne můj nový palubní navigátor... A nebyla to úloha jednoduchá, neboť z naší vesničky na rozhraní Drahanské a Českomoravské vrchoviny směrem k oblíbeným leteckým terénům nevedou prakticky žádné dálnice a přetíženým cestám první třídy se rovněž s oblibou vyhýbám. A byl jsem překvapen nejen tím, že moje navigace mi nabídla prakticky přesně tytéž trasy, kterými s oblibou jezdím, ale hlavně tím že jsem zjistil, že už více než pět let jezdím na Javorový - (181 km a 3 hodiny cesty), Javorník (140 km a 2,5 hodiny cesty), Kamenec (100 km a 1,5 hodiny cesty) a nakonec Straník (220 km a často 4 hodiny na cestě), a přitom totálně pomíjím Černou horu, ke které to mám 160 km a po vhodně zvolené trase „jenom“ 2,5 hodiny cesty. Tento téměř jiráskovský úvod tedy nemohu zakončit jinak než tím, že se tuto skutečnost budu snažit velmi rychle napravit..

První naše letošní výprava za víkendovým létáním do Krakonošova skončila 40km přeletem z černé do Nového Města nad Metují a místním krkonošolétáním následující den, obojí v živém severním proudění a ještě živějším vzduchu. Ale hned následující výprava se už trefila do počasí...


Je ráno 28. dubna a my vyrážíme v sestavě Erika, Robert a iá naší expediční audinou s totální XC HG výbavou dvou aluminiových žebříků, jedné 50W vysílačky s nebezpečně dlouhou anténou a super navigací, směr Čistá. Po posledních zkušenostech zejména z minulé neděle s logistikou na startoviště, kdy jsme skončili jako poslední opozdilci dole a málem se nahoru nedostali, vyrážíme s dostatečnou rezervou o půl deváté. Na tomto místě bych chtěl poděkovat všem „místním“ kteří nás bez většího reptání přijali mezi sebe, do „bratrstva výjezdové povolenky“a komentovali to pouze téměř přátelským „... hele, moraváci na černý?? co se děje??“ :-).

Zkratky cestami třetích a nižších tříd fungují perfektně a tak v 11 hodin už přikládáme na přistávačce Honzu Ptáčka „krkonošského“ i s jeho ostatky do auta a s „kapitánkou jihomoravského svozu“ Erikou sypeme nahoru. Křídla máme postavená už před dvanáctou a tak můžeme využít luxusu chvilky klidu. Špatnou zprávou pro Roberta je, že dnes nemůžu použít svou vysílačku, protože mám „kraťas“ v náhlavní sadě a tak „chůva nebude moci vodit mimino“ stejně jako v Medunu a on je odkázán sám na sebe... což bude mít pro něj bohužel dost fatální následky, ale to ještě ani jeden z nás neví...


Logistika startovní uličky je na černé minimálně stejně tak důležitá jako logistika vývozu na start a tak když místních top ten zavelí k „panice“ než se stačim rozhlídnout už mám v uličce před sebou pěknou frontu. Zpoždění 10ti minut na startu a nezaběhanost v místních podmínkách znamená, že se na konci termického intervalu spolu s partičkou „opozdilců“ trápím 45 minut než naberu odletových 2500 m a můžu mazat na trať. Ale nezahálím a mezitím sleduji co dělá na trati skupinka zkušených, mířící nebojácně pod souvislé základny nad centrálníma Krkonošema. V mezičase sleduju jak se na svůj start chystá i Robert, ale ve vzduchu bez jasného stoupání je docela husto a tak jeho start nakonec nevidím. vůbec netuším, že v době kdy já budu odlétat na trať abych se popral s kilometry, on už povede úplně jiný zápas... ale i takové létání prostě je..


Ještě mi bude nějakou dobu trvat než se tady naučím lítat nadoraz a tak při odletu volím méně radikální variantu okrajem hor směrem na Žalý, kde to přece je jak píše Dan vždycky... S jedním lehkým zvednutím o 300 m jsem tady, ale není to nic moc... Nad rozhlednou sice cosi je, ale dá mi to zabrat, než se zorientuju a najdu něco jako jádro. Vzhledem k průběhu předchozích a pak i následujících stoupání je toto kupodivu dost rozbité a nekompaktní... Ale nedaří se ani místnímu pilotovi orlíka a tak nepanikaříme a pomalu se zvedáme. Když dotáčím znovu 2 500m dolétává mně pomalu Hofi a Piškot, ale nedaří se nám posunkovou řečí křídel (nemám dnes vysílačku a neslyším je, ale oni to asi neví) domluvit nějaký společný postup a tak si obletím mrak na návětrnou a přední stranou řady vedoucí směrem na severozápad do hor se posouvám dále. Řada vede do hor a tak ji opouštím a skáču pod tu vedlejší, kterou hodlám použít na druhé rameno trojúhelníku.

Pod řadou a navíc s podporou větru to jde jako po másle. Na jejím rozpadajícím se konci přitáčím co to jde a pokračuji do modrého. Teď je potřeba v bezoblačném prostoru najít stoupání a otočit poslední bod. Osa řady vede nad Novou Paku a města v rovinách většinou pracují, takže se jí držím a opravdu po několika kilometrech zavadím o něco jako stoupání, ze kterého se po chvilce „čmuchání“ vyloupne jádro nádherně čistého a klidného stoupání. Tak klidného že točím s odstaveným Combatem na 35 km/h a připadá mi že ani neletím... Říkám si kam až to může vést? Když nikde okolo nejsou mraky.... 2 500m 2 700m a nademnou pořád úplně vymeteno... 2800 se nademnou udělá malá nesmělá chmurka, kterou dotočím a z té „stratosféry“ se vydávám směrem kterým tuším Černou horu, protože inverzní vrstva mi nedovolí z Krkonoš vidět nic víc, než to, že tam jsou. Vzhledem k rozložení oblačnosti je mi jasné, že celé poslední rameno vede mezi dvěma mohutnými řadami s větrem přímo z boku, takže žádné výrazné podpory klouzáku se nedočkám, ale podle mých odhadů bych to měl dát... tedy pokud se někde po cestě výrazně nesesypu.


Kloužu na 55 km/h a briketa ukazuje optimistické hodnoty L/D a Černá se pomalu vynořuje z tmavošedomodrého závoje inverzní prašnosti opravdu zhruba na tom místě kde jsem ji čekal. Nad kempem v Čisté mám 1 700m a je jasné, že to dám... V tracklogu hodnota klouzání na 15 km je 13.5, což je na termický den, vítr zboku, rychlost letu 55 - 60 km/h a na zhruba polovinu napnuté křídlo s plachtou která už leccos pamatuje, velmi pěkné číslo. Ve slabém metrovém stoupání si dobírám 100 m a letím si otočit startovní bod. Je 16:20 a 65 km trojúhelník mám dokončen za 2 h a 10 minut... Otáčím nad přistávačku u kempu a hledám Roberta.

Ve vzduchu je pusto a prázdno, auto na startu už není a na přistávačce taky ne, Robertovo Flavio taky nikde nevidím ale tolik hodin zase není aby už byl sbalený a čekal na mně v hospodě. Na přelet se určitě taky nevydal. Jeho plán byl polétat co bude možné v okolí černé a sednout v kempu. Zmocňují se mně černé myšlenky a tak se už moc ve vzduchu nezdržuju a šroubuju přebytečnou výšku dolů a sedám.

Když vytáhnu mobil, čekají už na mně dvě černé sms. „Robert má zlomenou pažní kost, jedeme do nemocnice ve Vrchlabí“ a druhá: „Robert jde za půl hodiny na sál“... Ale to už je jiný příběh o kterém snad, doufejme, napíše Robert svůj článek.. třeba zrovna sem...