Tak už v tom zase lítám....

... i když bych měl asi spíše napsat "tak už zase skáču přes kaluže". Jenomže to by tam nebylo to lítání. A to je právě důležité. Protože už zase skáču přes kaluže. Teda vlastně lítám. No, tak já vím, že nejsem zrovna nejlepší vypravěč, ale souvisle vyprávět neumí skoro nikdo.

Dva letové dny před nedávnem na slovenském Straníku mně uvedly zpět do kolotoče a hned ten třetí letový den, který vyšel tentokrát na Javorový už jsem měl ono správné svrbění a věděl jsem, že dneska to kolem kopce za moc stát nebude a že mně tam nic neudrží. Na sobotní "předkolo" ve formě beskydského trojboje jsem se ještě nedostal, protože Jarkovy problémy s neštovicema právě vrcholily a já jsem neměl důvod v tom nechávat mou drahou ženu samotnou. Jak už to tak bývá, to nejhorší se odehrálo právě v noci z pátku na sobotu a od té chvíle to už bylo jenom lepší. A tak když sobota proběhla v relativním klidu a já neustále vzdychající a zadumaný jsem se lopotil s domácíma pracema a každou volnou chvilku chodil pozorovat na dvorek  nebe na kterém defilovaly učebnicové řady ve výšce rozhodně přes dva tisíce metrů nad mořem. Moje drahá žena se nademnou slitovala a večer za mnou přišla, abych už konečně jel. A já rád jako nikdy poslechl. Vlastně si jenom těžko dovedu vzpomenout, kdy jsem ji poslechl ochotněji :)

A tak jsem se v neděli ráno, nabalený už z pátku na trojboj, na který se mi odjet nepodařilo, vypravil pěkně v poklidu směrem Beskydy. Na Gutské Baště jsem zastihl většinu z účastníků včerejšího závodu a sním souvisejícího večerního společenského programu jak se pomalounku vykulují z pokojů a chystají na nedělní létání. Na vlastově střeše se našlo místo pro moje křídla a v arturově Puntíku i pro mé ostatky a tak jsem v neuvěřitelných jedenáct hodin stál na vrcholu Javorového a nasával atmosféru a horský vzduch při čekání až dojede můj kluzák. Pak už to šlo obvyklým způsobem - postavit, ulovit Artura, aby mi na kopci prohlídl křídlo kvůli technické, zabalit nepotřebné věci, nacpat je v postroji kam se dá a pak hurá do vzduchu. Za tu dobu stihl ještě jakýsi povětrník s padákovým kluzákem proskočit Matějovi dvakrát křídlem tam a zpátky, takže měl Matěj ten den po létání a mohl se vyžít aspoň v papírování... Ale je to tady. De se na věc. Už jsem oblečený delší dobu (tlačím tak na pilu kluků co staví až nahoře, protože jim to dycky trvá, než dojdou až na start) a když vídím, že se už přesunují ke startu, zapínám se do křídla a du do uličky před ně. Pár padáku to tam sice blokuje, ale jsou velmi korektní a nemám vůbec problém se dostat na start a odstartovat. Chvilku se orientuji v prostoru, protože je to koneckonců už dlouho co jsem tu nebyl a tak musím znova trochu zavzpomínat, jak že to tady vlastně chodí a hlavně musím zjistit jak moc a kterým směrem fouká, abych si udělal představu o tom, kde se to udělá. Nosí celý kopec, ale nikde žádný skutečný stoupák a je to tak už delší dobu, takže je jasné, že to každou chvílí musí propuknout. Prostorový obraz termiky se ohmatáváním postupně skládá a už tuším kde to asi začne. A tak se tam motám co nejvíc a snažím se kroužit, abych svahující v nejvyšším patře upozornil, co že tam hodlám dělat. Pár minutek takhle kolem sebe se dvěma padáky kroužíme v takové lepší nule na čepici svahovacího kumulu a pak.... Pi pi pi pipipipi píííííííííí a je to tady. Nádherný skoro třímetr, od kopce až do mraku. Ze začátku je trochu rozbublaný ale potom už zklidní a je to výtah jak má být. Dva tisíce, dva jedna, dva dva. Dva tři se dívám už na mrak zblizka a tak si trochu odlítám abych do něj nevletěl z rozběhu. To už vidím dole v hloubce pod sebou i Vlastu jak právě točí své první obraty a tak se už jenom tak vozím a čekám až nastoupá. Když mu to dole zabere, tak popolítnu pod jeho mrak a dotočím čistou základnu 2 600 a na jejím okraji směrem na domluvenou trasu (Javorový - Radhošť - Javorový s tím, že na zpáteční cestě přes roviny ve Frýdku z toho zkusíme udělat nějaký skorotrojúhelník) na něj čekám. Vlasta se zorientoval správně a už ho vidím ve své výšce jak uvnitř mraku rozjíždí křídlo a vylétává mým směrem. Paráda, všechno klape.

stojím ve frontě na start - z pohledu vlastova fotoaparátu

Mockrát už jsem letěl tímhle směrem. Nejčastěji "na babu" předkem hor přes Prašivou a nebo "méně na babu" přes údolí Řeky na předhůří Travného a dál na Lysou, ale dneska ta skvostná výška a vítr jednoznačně severovýchodní až východní velí letět "na tvrďáka" po východní straně Travného na Kobylík a východní svahy Lysé. Nádhera. Pocit z toho letu se těžko dá napsat, to se musí zažít. Ani fotky nepomohou. Hluboko dole pod náma se plazí po stromech několik padáků, kteří podle všeho míří naším směrem, ale nezávidím jim to. Nechtěl bych tam dole v těch místech být. Nad Travným máme pořád ještě dva tisíce a přitáčíme, ale silný stoupák tu není a tak mířím dál. Vlasta zkouší varianty a vidím ho odlítat někam směrem do hor. Tam nad to území nikoho mezi Lysou a slovenskýma hranicema, kde není moc kde dobře přistát a mobily fungují jenom na vrcholcích kopců.. Přelétávám nad Šance a nad údolím kroužím s větroněm v mírném stoupání a čekám až se Vlasta vrátí z výletu.
Když je tady tak pokračujeme nad Smrk, kde dotáčíme zase trochu výšky. Jde to dobře, takže vždycky točím jenom dokud to samo jde a pak zase dál. Teď je to vlastně rameno po větru, tak se to dá takhle řezat. Skáču směrem na Kněhyni.Vlasta je kdesi nademnou a protože nemá rádio, tak spoléhám na to, že sledujie co dělám. Východní strana Kněhyně je v závětří Smrku a tak moc nenosí a stoupák tu taky není, tak přelétávám kolem Pusteven a beru stoupání na východní straně Nořičí hory. Motají se tu jacísi padáci ale jsou tak nějak rozeseti po kopci a lítají spíš na svahu. I větráci tu poletují. Ti zase v rovině nad Kunčicema, takže už to nosí i v předpolí. Dotáčím na přeskok k Radhošti a letím se podívat na vrcholek. Zrovna tam svahují dva padáci a když se k nim blížím, tak jim to začíná zabírat. Paráda. Připojuju se a kochám se výhledy. Sluníčko pěkně svítí, je ještě brzo a půlku trasy mám za sebou. Mraky směrem dál řídnou a lítání po větru je pro padáky, tak vyhlížím Vlastu, že se zase jako obvykle vysype odněkud z mraku a prosmaží to stovkou nademnou. Ale Vlasta nikde. Jsem zase zpátky nahoře a musím se smířit s tím, že jsem sám. Někde jsem ho ztratil. No nic. Tak deme na to. Proti větru to už nebude taková pohodička, ale jak už jsem psal, po větru umí lítat kde kdo, ne? :)
Že to nebude taková pohodička zjištuji v zápětí. Žere mně to slušně a na Stolové už mám skoro jenom výšku kopce. Padáci furt svahujou a hele, tady je to startoviště! A slušně zarostlé. Z kdysi pěkného paloučku, ze kterého jsem párkrát odstartoval v počátcích svého létání je dneska už jenom takový plácek ze kterého vybíhá dopředu něco jako širší pěšinka vyžvýkaná v okolních stromcích která se povážlivě brzo úží a mizí v souvislém porostu... No oni mají tu nosnou plochu šest metrů nad sebou, tak jim to asi tak nevadí,že je při startu ošlehává jehličí a za ponožky je tahá maliní a ostružiní. Pro mně by to už asi nebylo. Brrr. Hledám preventivně nějakou louku, kde by se to dalo posadit a nemůžu najít ani tu tehdejší přistávačku. Zato tady mají krásné golfové hřiště. A támhle dál na kopečku mezi Čeladnou a Ostravicí je další. Dostat takhle pecku do čela golfovým míčkem při pokusu o přistání na farway. To by asi nebylo nic příjemného :) Ale támhle hned vedle náměstí v Čeladné tam je louka jako kráva. Je sice trochu daleko, ale je tam ,no ne?
Takhle si přemýšlím a taky dumám, že ti padáci pořád tak kopaji do šišek. Že by jim to nefungovalo? No to snad ne! Ale opatrnost je na místě a tak šňupu a snažím se neplýtvat výškou. Pomalu se posouvám přes Velkou Stolovou na Malou Stolovou a na jednom z jejích žeber to konečně zabere. Stoupák je takový divně klidný a slabý, ale je tam. Ony si velké hřebeny vytvoří v závětří často svoje vlastní mikroklima a funguje to v něm jinak než je ten den obvyklé. Ale teď je mi dobré cokoli a tak točím a točím, abych měl zase výšku na přeskok na Smrk. Teprve tam je klíčové místo. Tam je potřeba dobrat co jde a nejlépe ještě něco navíc. Takže podobně jako před tím, nedotáčím maximum, ale jakmile mám výšku na přeskok du dál. Na smrku je stoupák klasicky nad vrcholem a je pěkný a silný. Ani cestou tam ani cestou zpátky jsem se kopci moc nepřiblížil. Škoda. Nahoře na kótě se občas dějou zajímavé věci. Posledně se tam slunila velmi pohledná turistka. To ticho tam a ta odtrženost od světa dole jim občas dávají pocit, že je tam nic nemůže překvapit. Takže pánové pěkně potichounku a polehounku, abychom si to nepokazili! :)
No ale zpátky k věci. Že to nebude zadarmo, ten přeskok ze Smrku na hřeben Malchoru, to bylo jasné od začátku. Taky proto jsem dobíral co se dalo a neponechal jsem nic náhodě. Ale i tak  mně to překvapilo. Klouzákem 1:4 jsem se řítil směrem k zemi a pořád to nebralo konce. Sice to vypadalo, že bych to někam do prostoru nad hřeben nakonec měl dotáhnout, ale jak vidno i z toho co píšu vyměkl jsem. Težko říct. Možná jsem měl zvolit cestu kterou jsem letěl v opačném směru a protáhnout to přes hráz přehrady Šance na Jihovýchodní svahy Lysé. Ale měl jsem v hlavě to, že se budu potřebovat dostat do roviny u Frýdku, abych tam vymyslel ten třetí bod trojúhelníku. Nakonec jsem se zachraňoval v 1200 m nad továrničkou na severozápadním svahu Ostré. Takže tudy to nepude a když tak leda do země... No nic. Varianta brod.... Šup naproti na Ondřejník. Ten je tak otočený, že prostě nosit musí, protože jestli nebude nostit on, tak už fouká rovnou z nebe přímo do země a je hotovo. A pak se po Ondřejníku vyvezu směrem do roviny a tou to dotáhnu zpátky pod Javorový. Protože jak už delší dobu koukám, nad Místkem roste hřib jako kráva a když se mi podaří dostat se na jeho návětrnou stranu, tak to bude "zadara".
V půlce Ondřejníku jsem ho našel. Ten jeden jediný stoupák který to mohl vyřešit. Vynesl mně zpátky do těch závratných výšek a byl klidný jako právě nakrmené nemluvně. Skoro se mi ho nechtělo opouštět a tak jsem ještě fotil a kochal se a vymýšlel co bych ještě mohl udělat, abych ještě nemusel pryč. Jenomže čas je neúprosný a běží pořád dopředu a taky ten krásný hřib koukám už začíná chrlit zdola všechno možné. Takže konec kochání a de se na to, dřív než bude pozdě.

Kochání nad Ondřejníkem

Připojuji se k jeho návětrném okraji někde severně od Frýdlantu. Na Frýdlantském letišti maji vytažené na ploše snad všechny větráky co tam mají, ale nevypadají na to, že by je chtěli používat k tomu účelu pro který byly postaveny. A je to i docela pochopitelné, protože všude kolem nich je tma jako večer a to že Janovické planiny jsou krásně nasluněné nevidí, protože je mají za obzorem. Letišťátko na Bahně utopené v hluboké tmě je kousek přede mnou a mi se hned vybavují moje první lety za vlečnou, Jardův karavan na letišti, arturovo přistání dva metry za ním, Tonda Lipina a jeho vlečná, doktor co ještě pracoval a žil v ostravě a lítal v Beskydech a na Combatu, přistání Jožky Chýlka metodou vysunutých brzdicích tenisek a spousta dalších věcí. Sakra, že bych byl už tak starý?? Myslím tím, že neudržím nit. No zpět k létání...
Návětrná strana mraku drží a po cestě mně odbdaruje sprškou krup a pak i vodních kapek a za chvilku je tady už sluníčko a nahřáté louky u Janovic. Vidím pod sebou přehradu na Bašce, která je vypuštěná - tam jsem se jezdíval na kole z Ostravice koupat a za holkama. A předemnou se skví betonové plochy Nošovické fabriky na nejlepší korejská auta ze srdce evropy. Pořád nevím jestli mám spíš vsadit na roviny za dálnicí a nebo  to vzít k horám. Skoro bych si hodil minci, ale pak vidím na Prašivé točit rogalo a je rozhodnuto. Jenomže takováhle rozhodnutí obvykle stojí za starou bačkoru a taky že jo. Nedotáhl jsem to ke kopcům v dostatečné výšce a tak jsem musel vydriftovat do předpolí, kde sice stoupáky byly, ale tak ufouknuté, že co jsem natočil to jsem ztratil ve snosu. Pohrdl jsem i poslední šancí držet se metrového stoupáku, který byl sice s ukrutným snosem, ale viděno zpětně by mně asi dostal zpátky do míst odkud jsem se chybně vydal směrem k horám a mohl bych tam snad úspěšněji složit reparát pokusem přes roviny. A protože se takové chyby nepromíjí bylo mi přisouzeno stát se posledním pilotem letecké části včerejšího trojboje. Přistál jsem přesně na té louce u Komorní Lhotky, kde sedali v závodě kluci včera. Takže můžu tak leda s omluvou všem kteří se zůčastnili prohásit, že jsem se nakonec zůčastnil taky a že jsem to sice zalétl nejpomalejí, ale zato přes Radhošť!

Výlet na Hostýn

Měl to být den jako malovaný. Ještě ve středu to vypadalo, že se pojedeme podívat na víkend do Krkonoš a že se tam na Černé hoře potkám s kolegy, válčícími tou dobou v prvním díle letošního mistrovství České republiky. Ale pak, jak čas postupoval, se začaly velmi rychle měnit předpovědi a to tak zásadně, že v pátek večer už bylo jasné, že se v sobotu z Černé hory nepoletí ani náhodou. Na všech dostupných letových terénech u nás mělo nastoupit velmi svižné severní proudění. A já, pilot který letos nemůže nechat ladem žádný víkendový letový den, protože z rodinných důvodů jsem schopen se vypravit za létáním jedině o víkendu a to ještě jenom každý druhý víkend, jsem musel konstatovat, že to tentokrát bude zase na můj poněkud méně oblíbený Javorový.

To poněkud méně nepíšu proto, že bych trpěl nějakými osobními nechutěmi k tomuhle kopci. Naopak letecky jsem se na něm „narodil“, pocházím z Beskyd a je to jeden z mála kopců, kam se člověk dostane bez problémů a kde bez větších obtíží odstartuje. Problémem je pouze jakýsi záhadný fenomen, kerému se stále snažím přijít na kloub a který způsobuje, že ačkoli jsou všude jinde a dokonce i v relativní blízkosti velmi dobré podmíny, neplatí to o Javorovém. Dost často je ve vlivu jakési podivné inverzní vrstvy, která se už kousek v horách neprojevuje. Často se taky přidá oblačnost středního patra zasahující na něj z rovin v Polsku.

A právě tento efekt byl znamením této soboty. Sraz s „místníma“ byl o půl dvanácté. A už v té době se nasouvala z polské části beskyd souvislá vrstva oblačnosti s ostrým okrajem, velmi se podobající přední hraně teplé fronty. Než jsme stačili vyjet na vrchol, byla přední hrana oblačnosti už nad námi a zakryla slunci cestu na louky v předpolí hřebene. Tím mělo být vymalováno. Vítr sice byl tak silný, že kopec normálně nosil, ale nevypadalo to, na nějaké zázraky.

Postavil jsem mezi prvníma a začal sledovat situaci. Souvislost oblačné vrstvy už nebyla tak jednolitá a po pár minutách se začala rozpadat a rozpouštět. Takže jsem začal vidět věci trochu optimističteji. Nečekal jsem nic zvláštního, ale chtěl jsem si zalítat a ne jenom šudlat kopec a vyhýbat se s padáky. Probral jsem situaci s Robertem a shodli jsme se na tom, že není na co čekat. Po startu jsem celkem bez problémů zaujal místo v horních patrech svahovacího systému a postupně začal vyhledávat nějaké stoupání se kterým se dostanu dále. Dostupy byly velmi velmi malé zhruba 1 000 - 1 100m. Výjmečně se podařilo se se silnějším stoupákem dostat přes 1 200m. K tomu s výškou sílící vítr a vrcholky hor kolem 900 – 1 000m a bylo jasné, že přímou cestou přes Travný a dále to dneska nepůjde.

Ta malá možnost si letos (a asi i v příštích letech) skutečně zalétat podle počasí a ne podle kalendáře, způsobila, že jsem se rozhodl využívat každou možnost k nějakému výletu vzduchem. A tak i v podmínkách ve kterých bych se jindy vůbec nezabýval tím jak se dostat od Javorového někam dále a smířil bych se s tím, „že to dneska prostě není“, jsem ve vzduchu dumal jak odsud. Podle všeho to vypadalo tak, že čím budu dále od Javorového, tím to bude lepší. Ale nejzásadnější vliv na tuhle změnu mého myšlení měla jiná a naprosto zásadní skutečnost. Měl jsem sebou rodinu, žena byla připravena udělat pozemní servis, děti se těšily na výlet a já věděl, že neexistuje žádný důvod přistávat pod kopcem. Byl jsem domluvený, že pokud se mnou nebude mít víc než hodinu spojení a neuvidím mně nad kopcem, tak pojede směrem na Frenštát, Val. Mez a dále na Bystřici pod Hostýnem a případně Uherský Brod. Prostě jsem byl rozhodnutý odletět, i kdbych měl přistávat už po pár kilometrech.

A tak jsem se začal posouvat na západní část hřebene Javorového a zkoušel v kotli najít lepší stoupání a nebo se aspoň o kousek posunout. Postupně jsme tyto výpady dělali ve větším počtu až v jednu chvíli jsme točili u kóty Javorového ve výšce zhruba 100 m nad vrcholem ve skupince asi pěti rogal. Robert se dokonce bojovně vypravil směrem k údolí Řeky a nevypadalo to vůbec špatně. Ale mi se tam opravdu vůbec nechtělo. A protože od ostatních jsem nečekal žádnou podporu na přeletu, rozhodl jsem se vyrazit svou variantou. Přední hranou na Godulu, a přes Prašivou dále.

Dost dlouho to vypadalo, že to nebyl ten nejlepší nápad. Stoupání jsem našel až před startem na Godule, ale velmi rychle se mi rozpadlo, svah moc nenosil a tak jsem pokračoval po hraně hor dále. Přeskok na Prašivou byl téměř do země. V nuličkách v půlce žlebu mezi Godulou a Prašivou jsem se nechal nafouknout na hřebínek Prašivé, kde to trošicku zabralo, ale stoupání to nebylo. Spíše mix svahu a teplejšího vzduchu. Vrchol Prašivé jsem viděl snad z padesáti metrů a pořád nic. Čekáni nevypadlo na nejlepší strategii a tak jsem s těmi nuličkami pomalu vyplul nad závětrné jižní svahy Prašivé a v každém lepším místě se snažil podržet a nechával se snášet přes údolí k návětrné hraně za Raškovicemi. Zhruba v půlce údolí jsem načichal nulku a držel se jí jako klíště. I přes to, že se mi použitelné přistávací plochy vzdalovaly a kdybych to ztratil, asi bych musel sedat na nějaké louky do kopce po větru. Ale s pomalu přibývajícími metry se situace vylepšovala. Tady musím napsat, že se jsem se pořád potácel v psích výškách. Údolí Raškovic jsem přenuličkoval 350 m nad terénem a ani před tím to nebylo slavnější. Ostatně mělo to zhruba takhle probíhat celý let, ale to jsem naštěstí ještě nevěděl.

No ale konečně tady byl stoupák, který měl parametry toho, který se v inverzní vrstvě má šanci prosadit. Byl kompaktní, široký a silný. A tak jsem v klidu odpočíval v mírném náklonu, a vário pípalo tónem odpovídajícím 2,5 – 3 m/s silnému stoupání. V 1 560 m jsem přeskočil k vrcholu Lysé hory abych si ji mohl vyfotit. Fotil jsem z dalšího stoupání, které už ale nebylo tak klidné, ale dostalo mně až do 1 650 m, což byla do té doby nepředstavitelná výška :) Ostatně je to největší výška toho dne. A tady jsou fotky...

Lysá hora

V řadě Kobylík, Smrk, Kněhyně, Stolová hora, Nořičí hora, Radhošť

Údolí Ostravice a hřeben Ondřejníku. V pozadí na obzoru Velký Javorník.

Masivní inverze nad Slezskou rovinou.

"Hic sunt leones" - území nikoho, mezi Lysou a údolím Turzovky.
Tady nejsou přistání, nevedou cesty a nefungujou mobily :)

.Tady vykukují šance a je vidět až na Fatru.

A proto, že nebylo na co čekat, hurá dále na Smrk.

Ten jsem vpodstatě vysvahoval a přímo nad kótou a slunící se pohlednou turistkou jsem pokračoval ve stoupáku dále, nabírajíce metry k přeskoku a krásné zážitky pozorováním.

Přeskok ze Smrku na Stolovou horu byl trochu dramatičtější, ale dalo se to přežít. Spodní prádlo zůstalo suché. Budíky mi ukazovaly rychlost větru kolem 30 km/h, čemuž odpovídala i živost vzduchu.

Chvíli jsem se zaobíral nápadem, že přistanu někde u Frenštátu a pak se půjdeme s dětma podívat do rožnovského skanzenu. Ale děti už tam párkrát byly, a všude to stoupalo a hodin bylo tak málo, že bych jistě litoval, kdybych to teď posadil na zem. Takže jsem zamířil k novému cíli. Podívám se na Javorník, vyzkouším si za takto silného větru, jestli tam přeskočím a když se to povede, vykoupám se na přehrádce Kacabaja!

Javorník je před hranou radhošťského hřebene několik kilometrů vysunutý a tak jsem včas nabral ve stoupání výšku a nad hranou lesa a zdvihajícího se dna údolí, které stoupá k sedlu Pindula zamířil k jeho vrcholu. Vyhnul jsem se tak dýze v údolí, a prakticky celý přeskok jsem absolvoval ve stoupání. Možná se mi podařilo trefit jednu z vln za Ondřejníkem. Čemuž odpovídá i to, že jsem se nad návětrným svahem těsně před hřebenem Javorníku v místě kde by to mělo nosit zcela bezdůvodně sesypal. Původní osu letu která vedla směrem přímo na hřeben Dlouhé jsem opustil. Chtěl jsem se podívat na Javorník, jestli tam neuvidím třeba Karla nebo někoho z ValMezáků, abych jim pokynul ze vzduchu a nebo s nimi spojil síly nad kopcem. Takže jsem nad hřebenem zahnul k vrcholu a po krátké chvíli se začal intenzivně propadávat dolů. Bylo jasné, že to nebude pod úroveň vrcholu a tak jsem jenom optimalizoval ztráty a přisvištěl nad chatu na Javorníku zhruba ve výšce 1 150 m což je nějakých 250 m nad vrcholem.

Stoupák nikde na vrcholu nikdo z větroplachů, nad ním taky, takže jsem prakticky bez zastávky plynule pokračoval na hřeben Dlouhé.

Tady to jako obvykle spolehlivě drželo a tak jsem se delfínováním rychle posunoval dále. Postupně jsem nabíral výšku a tak jsem si z dálky už vyhlížel dostatečně velké a dobře orientované pole, na kterém nebude ta proklatá řepka a které bude blízko Kacabaji, abych to nemusel nosit daleko. Vítr podle přístrojů stále zesliloval. Teď už ukazovaly hodnoty stabilně nad 30 km/h a v takovém povětří se nepřistává zrovna bez obtíží. Takže se vyplatí si místo dotyku se zemí dobře vybrat.

Ale opět to skončilo jinak, než jsem si plánoval. Aniž bych musel nějak zvláště hledat pořád jsem si držel výšku a spíše neustále mírně nabíral. Před Kacabajou mně jeden z pěkných stoupáků toho dne vynesl až téměř do 1 400 m a to by byla věčná škoda promarnit. Takže plán se změnil na návštěvu Val. Mezu. Procházku po náměstí. A pak pivo u Berti v „Přístavu“. Úplně jsem se na to těšil... jak si dám jedno nebo dvě a budu za šumění vody z Bečvy vychutnávat večer, který se snáší na krajinu.

Ale zpátky do reality. Když máš nad Kacabajou 1 400 m tak to doletíš bez probému k Jarcové, odkud se to dá do „Přístavu“ skoro donést. Ale já jsem si vzpoměl jak jsem už dvakrát po cestě přes Val. Mez vyprávěl svojí milé ženě, která tou dobou pravděpodobně (alespoň tak jsme se dohodli) měla jet mým směrem, vyprávěl jak ta chemička vedle města strašně smrdí formaldehydem. Tedy smrdí stoupák co jde z ní. A mně zajímalo, jestli zase bude smrdět...

No, nesmrděl. Nevím jak to dělají, jestli třeba nic nevyrábí ale nesmrděl. Ale ani ten stoupák nebyl tam jako obvykle. Tak možná proto jsem nic necítil. Ale hned na úbočí kopců za chemičkou jsem si zase pomohl a v dalším klidném a širokém stoupáku nabral přes 1 200m, což bohatě postačovalo na přeskok někam na návětrnou hranu Vsetínských vrchů kousek za Val. Mezem. Výška dostupu se sice od Radhoště stále zmenšovala, ale pořád to bylo na normální bezpečný a celkem příjemný let krajinou. A já už v dálce viděl vrtuli vrtící se na vrcholu Hostýna a taky kupoli Chrámu Panny Marie, která tam stojí podstatně déle než ta vrtule. Ani nechápu jak někdo mohl povolit na takovém místě větrnou elektrárnu. Ale že tam fučí prakticky pořád je neoddiskutovatelný fakt.

Ale zpět k letu, takže ani výlet do Val. Mezu se dneska nekoná.. A dokonce i „Přístav“ byl zapomenut. Výšku nabranou ve stoupání jsem proměnil ve vzdálenost a navázal na hranu lesa a kopců, která pořád mírně nosila. A pomocí svahového proudění a několika stoupání mířících s velkým snosem směrem do hor, která jsem musel hodně brzo opustit aby mně nezafoukla, jsem se posouval ke Kelčskému Javorníku. Na ten nešlo navázat ze svahu, ale posloužilo k tomu stoupání ze žlebu na jeho severovýchodní straně. Ve stoupání jsem se prokroužil až nad vrchol a z 1 100 m zamířil po hraně směrem k Hostýnu. Teď už bylo jasné, že cíl je již prakticky dosažen.

Na Hostýn jsem doklouzal téměř bez ztráty výšky a zakroužil nad vrcholem. Nějak jsem zapoměl vytáhnout fotoaparát a tak nemám fotku hostýnské kaple, ale to nevadí. Příště to napravím :)

Další nápady na program jsem už neměl a taky jsem cítil, že dál už to nepůjde tak snadno jako dosud. Poslední kilometry jsem se pohyboval po svazích jejichž hrana už není orientovaná severně, ale výrazně severozápadně a severovýchodní vítr ji obtékal. Navíc oblast hor končila a následovala rovina. Navíc jsem se už dlouho pohyboval pod TMA Přerov a let dále by znamenal nutnost nabrat výšku. Nebylo kde a taky bych se tím dostal do výšek kolidujících s TMA. Budíky ukazovaly čím dál silnější vítr a ve vzduchu to taky nebyl zrovna olejíček, takže jsem věděl, že je potřeba si místo přístání dobře vybrat. Nějaké otevřené místo, bez překážek, pokud možno ne v závětří výrazného kopce. A taky by to mělo být někde blízko civilizace. Není nic hloupějšího, než sebou plácnout o zem na opuštěném místě. Měl jsem ještě výšku na dokluz někam k Fryštáku, ale z dálky bylo vidět, že v prostoru kam asi doletím jsou samá řepková pole. Řepku nebrat! A tak když jsem pár kilometrů za Hostýnem pod sebou uviděl malou práškařskou dráhu, kterou zrovna čisťounce vysekal její uživatel na anglický trávníček, a navíc vysekal do vysoké trávy na prahu dráhy i název a přitom byl ještě pořád na místě, tak bylo rozhodnuto. Těch 450 m co jsem měl nad terén jsem sešrouboval dolů a posadil to celkem bez potíží a hladce na zem. Bylo půl páté odpoledne. Krásný teplý jarní den.

Jistě, dalo se letět dál. Dalo se bojovat a taky se dalo ignorovat TMA a další věci. Ale taky se to nemuselo dělat!

A tak jsme si s dětma udělali podvečerní výlet na Hostýn, sledovali západ slunce za naši téměř domácí Drahanskou Vrchovinu, a potom pomalu a opatrně, aby se dětem nedělalo zle v autě, jsme klouzali pod nachovějící oblohou domů. Prostě takový krásný den.

Den kdy jsem si hodně rozšířil obzory. A ze kterého si odnáším pocit, že jsem si létání užil skuteně naplno, tak naplno, jak jenom to bylo možné.

http://www.xcontest.org/cesko/prelety/detail:lukka/7.5.2011/11:12

Tento způsob léta nakonec asi není tak špatný

„Čoveče, škyt, ta sopka, škyt, tvoe ta nám pos..., škyt, celé léto.“ Takhle nějak zněla ta věta kterou si matně pamatuji z jedné hospody na jaře a která by se dala nahradit citátem z povinné školní literatury: „...Tento způsob léta zdá se mi býti poněkud nešťastným...“ Mám takové neblahé tušení, že tu větu jsem snad dokonce říkal já. Ale kdyby se někdo ptal, tak všechno zapřu!

No léto se sice nepovedlo tak úplně podle představ pilota bezmotorového kluzáku, ale na konec vždycky se dá utéct. Kamkoli ale hlavně směrem na jih! :) a když má člověk málo času, tak nakonec skončí u nejbližších jižních sousedů...

Rakouský Greifenburg, je parádní terén, navíc jsme trefili na pozdní léto překrásné počásí, takže nádherné létání... jsem zase na několik týdnů zásoben endorfinem, a hned je svět o něco příjemnější...

Je pravda, že organizace nebyla tak úplně zadarmo. Do posledních chvil nebylo jasné kam pojedeme, a ani kdo přesně pojede. Jediný pevný bod situace bylo to, že prostě jedeme a basta :)

Ještě den před odjezdem bylo několik variant, které se nám po delší diskusi podařilo zredukovat na dvě - Bassano a Greifenburg. Bassano je známým letovým terénem a bývá na něm dobré polétání i na konci léta, ale je to příšerně daleko. Greifenburg je typicky alpský terén, který údajně v druhé polovině roku už není tak dobrý, ale zase je blíže. Podstatně blíže než Bassano. Takže jsme nakonec v pátek ráno v den odjezdu rozhodli, že pojedeme do Greifenburgu a jedině, kdyby to pocestě vypadalo s počasím špatně, že to protáhneme dále.

Po „menších“ technických komplikacích severomoravské půlky zájezdu, způsobené částečně i mnou (kdybych neuprosil Roberta, aby mi vyzvedl náhradní trapézu u Berti ve ValMezu, tak by se asi komplikace nekonaly) jsme se šťastně setkali téměř na minutu přesně na 15 km dálnice A2 za Vídní. Bylo něco málo po osmé hodině, i v pátek už tou dobou byla Vídeň normálně průjezdná a dálnice byla snesitelná. A před námi ještě zhruba pět hodin cesty přes Graz, Klagenfurt do Villachu a odtud na Spittal a pak do Greifenburgu, které by řadový vojín při hlášení shrnul do lakonického „po dobou Vaší nepřítomnosti se nic zvláštního nestalo“.

Do cíle jsme dorazili zhruba o půl druhé ráno a po menším šněrování setmělým údolím, ve kterém se válela místy hustá mlha jsme se zašili v opuštěném lesíku... Tedy podle našeho názoru zašili a podle našeho názoru v opuštěném lesíku, protože když jsme se ráno probudili, zjistili jsme, že ležíme zhruba 10m od poměrně rušné silničky v lese, který je tak řídký, že by neskryl možná ani odhozenou krabičku sirek... natož dvě auta s rogaly na střeše a pět spacáků na zemi :) Ale vypadá to, že místní už taková překvapení nevyvedou z míry, takže jsme se v klidu sbalili a poté co nás Vojta podělil svou vlastní snídaní odjeli vstříc zážitkům.

Bylo nádherné ráno, teplo, jasné nebe s pro nás nezvykle prázdným nejvyšším patrem oblačnosti, které u nás doma bývá počmárané cirrama zákalů a zbytků stop po leteckém provozu. Kolem desáté naskákaly na vrcholcích kopců vatičky a zvěstovaly né moc silný severní vítr. Zamířili jsme nahoru s doprovodem jednoho místního a znalého paraglidisty, který nám ukázal cestu, povyprávěl spoustu zážitků, popsal několik dalších terénů a postaral se o to, že cesta nahoru ubíhala rychle.

Na kopci už stálo postavených několik rogal a pár deskáčů a místní piloti vypadali na to, že to dneska snad i poletí. Takže jsme se k nim bez otálení přidali a já po skoro třičtvrtě roce vybalil svůj kluzák z obalů a provětral mu peří. Přímo na startu je menší dřevená hospůdka s vyhlídkovou terasou, kde prodávají místní koláče a záviny, vaří kávu, párky a mají všechno, co může zmatenému pilotovi na kopci scházet. A to včetně německy dokonale udržovaných toalet a milého úsměvu. Startovné 4,5€ se platí přímo v hospůdce, kterou vede šikovná děvčica, ze které se vyklubala zanícená rogalistka a navíc původem slovenka. Kdo by to byl čekal... Já teda ne, zvláště ne když na moji anglickou větu o tom, že chci platit startovné, odpověděla „hovor po česky“. Vůbec mi nedošlo co vlastně říká a ani že mluví slovensky :).

A tak se nám dostalo milé péče skorokrajanky, která nám poradila, co a jak a k tomu přidala pár svých vlastních zážitků, takže jsme se mohli například přestat trápit tím, jak se budeme trefovat na malou přistávačku u kempu navíc obehnanou dráty vysokého napětí, protože v údolí lze přistát prakticky kdekoli. Tedy samozřejmě když si k přistání vybereme pastvinu anebo louku a ne pole! Ačkoli bionaftová mánie zachvátila i taková odlehlá místa a tak prakticky jedinou plodinou v údolí Greifenburgu byla letos kukuřice, do které jak známo přistávat není nejlepší nápad.

Přes dobře míněné rady jsme nakonec odstartovali příliš pozdě, tedy zhruba kolem druhé hodiny, což je v na našich terénech dobrý čas, ale tady už to pozdě bylo. Místní piloti rogal do toho naskákali o půl jedné, vytočili a zmizeli. Po jedné se rozjela údolka a navíc se udělalo více oblačnosti (4-6/8) a na nás už z počasí zbylo zhruba hodinové blatouchování ve slabších a nekompaktních stoupáních ufouknutých údolkou podél svahu. Tedy s výjimkou letos výborně létajícího Vlasty, který dokáže na svém minicombatovi využít i muší pšouk a poté co se mu podařilo vyčkat až mu to ukážeme, vytočil nad horní hranici lesa, kde pak poletoval až do večera. Ale bylo dobré, že jsme si ohmatali terén, vyzkoušeli start, který je fantastický a přistání, které je rovněž velmi dobré.

V něděli jsme již neudělali sobotní chyby, navíc počasí bylo ještě lepší, čistá obloha a mraky jenom nad vrcholy. Startovali jsme mezi místníma a zachycení bylo jednodušší, i když ani tento den to nebylo úplně zadarmo. Po zkušenostech nás všech jsme se shodli, že nad hranicí lesa se létá dobře a stoupání jsou tam kde mají být a jsou silná a kompaktní. Ale jakmile pilot zaboří nos svého kluzáku pod hranici lesa a dostane se nad svahy pokryté stromy a malými pastvinami, nastanou problémy, které můžou skončit až přistáním... Je prostě důležité si hlídat výšku a zbytečně neriskovat při přeskocích a komu se to daří, pro toho je odměnou fantastické létání! Dostupy byly v neděli zhruba 2 700m (osobně mám na briketě ještě o trochu více, ale základny byly tak mezi 2 600 a 2 700) lehounký severní vítr, absolutně čisté horní patro oblačnosti, šmolkově modré nebe, krásná dohlednost, a létání létání létání!!!

A tak jsme si poletovali nad špičkami rozeklaných skal, hleděli do dálky na leporelo z hřebenů, které se v dálce halí do modrošedých závojů, vychutnávali dechberoucí ječení variometrů. Kličkovali mezi fragmenty základen, přeskakovali podél hřebene a pak znovu nabírali výšku u skalních stěn. Prolétali kolem turistů lelkujících na vrcholcích. Nevěřícně koukali na stádo bílých koz ve výšce 2 600 m na vrcholku skalního hřebene, pasoucích se na zbytcích zažloutlé trávy. A hlavně znovu a znovu zažívali ten nádherný pocit, kdy země je tak daleko a prostor tak nekonečný...

Ti co přistáli příliš brzy si udělali ještě druhý let a pak jsme v rozmezí půl hodiny přistáli jak do peřin na přidávačku, kterou jsme použili už předešlý den. V poklidu zabalili a postupně vyrazili směrem domů, abychom stihli už v pondělí zase stachančit v práci :)

Prostě jeden nádherný víkend babího léta, kdy se taky létá!

Kamenec žije! aneb z Kamence na Kamenec

…a pak že se z Kamence nikam nelítá!

V něděli jsme zase byli v Jeseníkách. Sešli jsme se sice jenom tři, protože někteří tak dlouho váhali a přemýšleli nad počasím až to prováhali, takže prapor kopřivnického KZL (Klub závěsného létání) jsme museli držet my tři.

Členové výpravy: Vedoucí Jura (Jiří Kocián), navigátor a spojař: Ruda (Rudolf Sabela), mužstvo Lukka (Lukáš Klika - to su iá :) Ovšem prořídlost našich zástupů měla pak jistou "logistickou" dohru...

Co říct... z neděle se vyklubal krásný den, ačkoli to v rovinách kolem Zábřeha cloumalo stromy, na startu byl příjemný vítr, klidný vzduch a dobrá a čitelná stoupání. 

Jura s Rudou nahópali do vzduchu bez otálení a protože na zemi už nebylo co na práci, tak jsem tam šel za nima... ostatně nebylo na co čekat, pomalu se blížila třetí a na nebi se to srocovalo do řad. Kluci sice deklarovali let směrem na Břidličnou a dále do Rýmařova, avšak moje plány byly jiné a tak mi nezbylo než tiše doufat, že nakonec sednou někde blízko mého auta a ten svoz nějak vymyslíme. Protože jak pravil už nevím který z klasiků XC létání (Cross country) :"Když jsou podmínky tak člověk nesmí ve vzduchu řešit jak se pak dostane zpátky..." to totiž zcela jistě způsobí, že nakonec nikam nedoletí :) 

Nabrat výšku tentokrát absolutně nebyl problém a tak jsem na druhý stoupák dne driftoval pod základnou jeho mraku přes Petrovy kameny směrem na východ za Jeseníky, kolem Karlova do rovin. Základny nad horama byly zhruba v 1 900 m, v rovině za Jeseníkama jsem pak  měl dokonce i 2 100m!.  Byl krásný den a řady se tvořily i v rovinách, ale tam už byly kratší a rychle se rozpadaly. Spíše to vypadalo tak, že se kolem jednoho výrazného mraku udělal kratší systém který po dotočení bylo možno využít pro pěkné klouzání. Takže mně čekala pečlivá práce v rovinách na hranicích s polskem:). Ono když letí člověk sám, tak to nikdy není zadarmo. Navíc směr větru a jeho síla v rovině spolu se slabšími stoupáky (ostatně tak to v rovinách obvykle bývá) mne odklonily od původně zamýšlené trasy na Krnov a pak dále na polskou Raciborz, kde bych se tak vyhnul omezeným prostorům v okolí Ostravy a mohl případně pokračovat dále směrem na východ k polskému předhůří Beskyd.

Takhle jsem po dvou hodinách od startu v 1 100 m přelétával přímo nad opavským náměstím. Město sice nosilo, ale stoupák pořád nikde. Ajá si řekl, že se odsud nehnu a případně tady přistanu, protože je to docela výhodná pozice a velké město přece musí topit... takže ten stoupák tu někde prostě musí být! :) A tak jsem nakonec ve čtyřech stovkách nadmořských hobloval snad čtvrt hodiny ve vůni párků nad opavským Globusem a zkoušel asfaltovou plochu kruhového objezdu a plechové střechy přilehlé továrny..., než sem zase mohl pokračovat.

Nakonec mně poslal do hry ten Globus tedy spíše jeho parkoviště které bylo v závětří budovy hypermarketu. Je super že každý pořádný supermarket má obrovské černé asfaltové parkoviště plné rozžhavených plechových aut a u každého stojí stožáry s prapory, které fungují jako ideální větrné rukávy. Takže jsem se s velkým snosem pomalu po větru odplazil k hraně Hrabyňského kopce kde to konečně zabralo... a mohl jsem pokračovat...

Jenomže ono už moc nebylo kam, jelikož pak už přišla tma, resp TMAIII Ostrava, to jsem ještě podletěl protože jeho spodní hranice je až v 1 219 m ale pak přišlo TMAI Ostrava a to už je od 300 AGL:( ...takže to mně definitivně uzemnilo u Hlučínské štěrkovny a to bylo teprve půl šesté, takže smůla.

No ale nakonec jsem v blízkém penzionu s Kamenec se zahradní restaurací u kurtů strávil pěkné odpoledne :) Obvolal všechny kamarády, vymyslel několik variant jak se dostat domů, počkal až Jura cosi pojí a začne vidět věci optimisticky (no je pravda, že neměl ssebou řidičák a já zase v autě jsem nenechal papíry ... jo a taky tam nebylo moc nafty, ale to se přece ve vzduchu nesmí řešit! :-).

Nakonec to dopadlo tak, že do Hlučína přijel Martin Lorinc (můj závěsný bratr se kterým jsme společně potili krev na cvičných terénech), a s tím jsme trochu pojezdili Ostravou a pak jeli naproti klukům do Opavy kde proběhla výměna osádek vozidel a ve 22:30 jsme každý už svým autem vyrazili směr domovy...

Po cestě jsem nezajel jednoho zajíce, jednu lišku a jednu kunu a v jednu hodinu ráno jsem parkoval unás doma :)

Díky moc Juro, doufám, že ti to budu moci ve Francii splatit v naturáliích.... Díky moc Rudo za vývoz i když jak říkáš Xantia už na Kamenec nikdy nepojede... Příště vezmu Maslostroj... Díky moc Martine za Ostravský servis a odvoz do Opavy... Díky moc Záboji za to  super startoviště na  Kamenci a za povolenky a za tichou podporu....
tak zase někdy na Kamneci. 
 

a pro skeptiky, co nejeli dneska ani v pátek: Kamenec žije!

a tady ještě záznam na XContest...

První zářez z odvijáku

start: Jabloňov (2 km vlekací cesta) 17. 6. 2007 12:02 UTC
přistání: Knínice u Boskovic (agroletiště s modelářským provozem) 14:40 UTC
55km 2:36h A1max: 2 247 QNH A2: 1859 A3: 6 045 VarioMax: 9.0 m/s VarioMin - 7.8 m/s

Start ze Staňovy Dolly, po deseti metrech ve vzduchu, nádherný velmi klidný stoupavý let přes několik stoupáků po cestě (staňovi kluci - řidič+brzdař - to opravdu umí... to se musí nechat). Vypnutí v 600 m (úplně jsme při mém vleku odmotali lano, které se na konci utrhlo, bohužel jsem ho právě v té chvíli odpojil, takže ho kluci museli hodinu hledat, tímto se všem zůčastněným, včetně Formeca, který musel na svůj start čekat velmi omlouvám a za trest vyrobím Staňovi padáček na konec lana, aby klesalo pomaleji..)

Po startu jsem se poměrně bez potíží zachytli a nastoupal pod mraky, které se bohužel už začínaly rozlévat... Snažil jsem se z pod rozpadu ulítnout, ale rostlo to rychleji, než jsem stačil letět... Naštestí jsem nebyl moc nízko a i ten rozpad docela nosil.. Přes Tišnov jsem pokračoval směrem na Boskovice (to už je u nás doma) a po cestě jsem poprvé přeletěl svůj domov ve Voděradech. Jelikož rozpadu ne a ne uletět, vrátil jsem se s tím, že v nejhorším přistanu doma... to bude slávy.. :) Nad našima to docela nosilo a tak jsem jim tam skoro hodinu poletoval nad hlavama v nulkách mezi 800 a 1000 metry. Pak se rozpad soustavným sledováním mého úsilí unavil a rozpadl (co jiného se taky od rozpadu dá očekávat) a já jsem letěl vyzkoušet káněcí domov, kde už několik let na procházce pozoruju káňata čmuchat termiku a bylo to tam... tak jsem se vydal dále, s tím že prozkoumám jak nosí okolí několika "vlekacích" cest, které jsem si vytipoval kousek od nás... nebylo to nic moc, ale kůži jsem zadarmo nedal nad jednou vlekací cestou jsem se sbíral z cca 200m, údolím proudil vzduch jižně takže jsem kroužil v takové nudličce nuličce a na deset otáček jsem udělal kilometr... bohužel horizontálně... vertikálně tak deset metrů...

Vzpoměl jsem si na finále vleku, které jsem letěl s hrazdou úplně naplno od sebe... a zkusil jsem to i bez vlečného lana... Možná mi to nebudete věřit, ale Combat krouží naplno odtlačený při 28 km/h a ještě to jde řídit !!!! Podotýkám v klidném slabém stoupání, takže až to budete zkoušet se svými křídly, tak případné problémy nesvádějte na mně :) Mně to zachránilo nulu jsem užužlal na půlmetr (snos pořád šílený) a půlmetr po několika přestředění zoptimalizoval na metr... do 1400 pak mi to, jako už po několikáté ten den, vypli... Odhaduju to na střih... protože dole snos jižní nahoře uragán 20 km/h od západu... takže jsem si ještě oblítal okraje velké údolní pánve Malé Hané... a sednul po 2hodinách a 36ti minutách na malém letišťátku, kde modeláři kvůli mně dočasně přerušili akrobatickou produkci, kterou ovšem hned po mém předpisovém dosednutí, znovu spustili...

Děkuji Staňovi, že neváhal a vyvezl svůj "vlekací cirkus" pořádný kus za humna. Děkuji jeho vlekařům neboť se mi nedostalo lepšího zacházeni (myslím co se týče odvijáku :) Děkuji Formecovi, že mně nečastoval hrubými výrazy, když jsem "mu" ztratil vlečné lano a on pak nemohl hodinu startovat a když už startoval, tak to už nebylo na zachycení... a rovněž mu děkuji, že obětavě pro mně přijel mým autem, ačkoli to vůbec nebylo po cestě domů...

p.s. na Standovu radu jsem si na postroj přišil dvě vlekací oka navíc a to na úrovni pasu, do kterých dávám spodní závěs, opravdu je to lepší než uchycení do jednoho místa, jak jsem to popisoval v předchozím postu...

Odvijáky na Nových Sadech

Minulý víkend jsme na Nových Sadech s Formecem vyzkoušeli novou alternativu, jak se dostat do vzduchu... Start na odvijáku...
Absolvoval jsem dva vleky jeden do půl délky jízdy vlečného auta, vypnutý z vlastního rozhodnutí - bylo potřeba udělat drobnou úpravu na vypínacím zařízení a druhý se silným bočním větrem (stejně jako ten první) bez termiky do 200m nad plochu... auto Šikecův Volkswagen dojel na konec dráhy a dál už bylo jenom pole, Ukrajina, Ruská sibiř a Barentsovo moře... ;)
Formec rovněž úspěšný start a vypnutí z vlastního rozhodnutí v půlce dráhy vlečného auta...
Pak nás vyhnala bouřka... která mi při mém druhém vleku zabubnovala kapkama deště na horní potah mého kluzáku, ale i tak jsem velmi spokojen...

Moje dojmy (zdůrazňuji moje osobní dojmy :) to jenom pro ty, co se ve všem rýpou a hned chtějí generalizovat...
Start na odvijáku je výrazně klidnější, než aerovlek, let probíhá na normální rychlosti (tracklog stáhnu a umístím na FTP co nejdříve) myslím, že po zacvičení obsluhy na specifika vzletu ZK, bude možné vlekat na nových sadech do 300 - 400m (je tam kratší dráha)
v dosahu je i 2 km vlekací cesta severojižním směrem, kde se údajně padáci vlekají až do 600m
všechny tři vleky probíhaly za bočního větru (zhruba 3-6m/s 30 - 50° zprava) a byly bez kritických okamžiků (vyjma mého druhého startu na příliš krátkém laně ;) pozor na úplav za autem...
můj dojem je, že je možné startovat z nohou i za velmi malého větru, ale v tom případě je vhodná dolly (asi potvrdí Staňa Pecha, který má rozsáhlé zkušenosti s odvíjením)

Použité vypínací zařízení:
obě naše vypínací zařízení se skládaly z:
2 ks běžných trubičkových vypínačů s jehlou
1 ks "váhového" lanka s elastickou charakteristikou zatěžování
1 ks vypínací trhové pojistky

...oba trubičkové vypínače byly upevněny do dvojice karabin ve vlekacích závěsech na prsou postroje (vlekali jsme se jenom za pilota), váhové lanko je uvázáno tak aby kratší strana byla co nejratší (zhruba 30 cm mezi oky) a delší strana byla tak dlouhá, aby při startovním postoji nebránila v manipulaci s křídlem. Krátká strana je upnuta do "horního" vypínače a jde přímo vpřed k vlečnému lanu. Dlouhá strana je upnuta do spodního vypínače a jde pod hrazdou. Lanka do vypínačů upnuta bez pojistek - napřímo. Hlavní oko "váhového" lanka jsme osadili karabinou a tu připojili k vlečnému lanu přes pojistku s trhací silou zhruba 150 kg. Pojistka nepraskla v při žádném ze tří vleků.


video z odvíjení je na:
"ftp://hg@cartman.shopsys.cz/video z odvíjení 070526"
přístupové klíče na toto ftp jsou k dispozici u mne na : lukas.klika(at)gmail.com

Report - víkend 19. - 20. května na Černé hoře

Sobota 19. května - start Černá hora
Dostupy 1 600m / max. výška 1 696m, pak silná inverze... bezoblačná termika... 1,5h blatouch... nikdo neulítl nic.. Já jsem přistál v terénu při návratu zpět z Žalého, asi 3 km přes kopec od přistávačky.

Sobota 20. května - start Černá hora
dostupy 2 000 - 2 100 m / max. 2 177m (v mraku) vítr JJV cca 15 - 20 km/h. Jedna skupina otočila 1. OB (Černá studnice) 100 km FAI a pak se vydala po druhém rameně mírně proti větru... Skončili mezi Kozákovem a Jičínem (tedy pokud jsem poslouchal dobře ve vysílačce - byl tam hrozný zmatek... někdo celou dobu vysílal..). Druhá skupina z 1. OB letěla na Ještěd a přistála pod Rašovkou... Já jsem letěl Černá hora - Černá studnice - Ještěd... FlyChart ukazuje zhruba 55 km.
Sedl jsem po třech hodinách a několika neúspěšných pokusech prosadit se proti větru a alespoň kousek se vrátit zpět, na letišti v Českém dubu... Dále jsem letět nemohl, ačkoli to rozhodně šlo, protože jsem neměl zajištěný svoz a hrozilo, že tam zůstanu. Bylo 16:30 a v té době byly celé centrální krkonoše jeden dlouhý aktivní kumul... a termika vrcholila...
Můj názor je, že jsme měli letět o hodinu až dvě později... a možná 80 - 100 km FAI opačným směrem... před Černou jsem z Černé studnice viděl dvě řady sahající poměrně daleko do rovin, které by možná umožnily otočit 2. OB (Trosky), od něj se vydat s větrem v zádech na 1. OB (Černá studnice) a pak se zaťatýma zubama na přední hraně toho hřebenového kumulu zpět na Černou horu...

tolik hlášení, detaily "u táborových ohňů"